Kontrolní hlášení - historie se opakuje?!

8.8.2016

Když jedu na kontrolní testy, většinou se rychle vracím zpět do Brna a mám spoustu plánů. Minulý týden jsem však cítila v kostech, že je na čase trochu zvolnit a přestat se tolik honit. Nahlásila jsem odjezd z Brna s neurčitým příjezdem zpět a čekala, jak se pondělní testy vyvrbí. Šla jsem na jistotu, jako pokaždé, ale ne vždycky jsou všechny zprávy zcela růžové ...


Učím se dávat událostem volný průběh a plánovat jen to zcela nezbytné. I proto jsem se rozhodla dopřát si kolem testů více prostoru bez stresu, že se musím rychle vracet zpět do Brna. Funguje to skvěle a já můžu tento přístup všem jenom doporučit. Tentokrát mi to obzvlášť přišlo vhod, čekaly mě totiž tradičně po čtyřech měsících krevní testy na hematologii, abychom se ujistili, že Hodgkinův lymfom, o kterém je celá tato záložka blogu, necení zuby někde za rohem (rozuměj za nejbližší uzlinou). Aby toho nebylo málo, zrovna přišel čas i na pravidelný ultrazvuk břicha a rentgen plic, který mi na hematolce ordinují jednou ročně. Na to aby si člověk vzal pomalu dovolenou.

V nemocnici mi vycházejí maximálně vstříc a všechny testy zvládáme za jediný den. Od doby,kdy jsem onemocněla, mě na ranní krevní odběry vždy vozil táta a já si mohla aspoň o chvíli déle pospat. Na půl sedmou jsem byla nastoupená ve frontě čekatelů přede dveřmi hematologie a přemlouvala žílu, ať ze sebe vydá to nejlepší. Tradičně jsem vždy po odběrech naskočila k tátovi zpět do auta, zajeli jsme domů, abych se mohla v klidu nasnídat a pak jsem během dopoledne došla pěšky zpátky do nemocnice pro výsledky a na kontrolu. Docela rutina.

Toto pondělí jsem však už dopředu věděla, že lékař, ke kterému chodím, je na dovolené a tak půjdu rovnou k panu primáři. Že mě hned po odběrech čeká ještě rentgen a v závěsu za ním hned ultrazvuk. Že pan primář bere občas pacienty hned po odběrech na "rychlovyšetření", ať má pak při samotné kontrole a výsledcích méně práce a vše rychleji odsýpá. A tak jsem si řekla, že si tentokrát přivstanu a do nemocnice se projdu, aby táta nemusel zbytečně vstávat a jezdit se mnou, když tam budu muset stejně hned po odběrech zůstat. Aspoň na ranním čerstvém vzduchu přijdu na jiné myšlenky.

Ráno jsem si nachystala snídani do krabičky, nazula boty a vydala se na cestu. Bylo příjemně chladno, tak akorát na svetr a džíny s vyhlídkou na krásný slunečný den. Přesně tak, jak to mám nejraději. Ráno značka ideál. V nemocnici mě, jako již tradičně, vítaly sestřičky s úsměvem a milým slovem na rtech už od dveří a já tak nějak i přes to nemocniční prostředí a okolnosti vedoucí mě do těchto končin byla ráda, že je všechny zase vidím. Co vám budu povídat, už jsme si toho spolu zažili s personálem hematologie tolik, že bychom o tom mohli napsat i tu knihu. :)






Už jsem se vám zmínila o tom, jaká jsem poseroutka, když má na mě někdo sahat, natož pak do mě píchat jehlou nebo se ve mě hrabat jiným větším či menším nářadím? Samotný pan primář chirurgie by vám mohl vyprávět, jak jsem svým řevem na sále ohlušila půlku nemocnice a mu se tak nesmazatelně vryla do paměti. O tom ale zase někdy příště. Pointou zůstává, že si u sestřiček preventivně vždycky žádám píchanec rychle, stručně a hlavně BEZBOLESTNĚ a nikdy se nezapomenu připomenout, protože jsem pověrčivá a kdybych to neřekla, určitě by to bolelo! Tyhle moje sestřičky umí brát krev na jedničku s hvězdičkou a vždycky to ještě prožívají se mnou, když vidí mou odvrácenou hlavu od natažené ruky. Prostě zlatíčka. Tentokrát byl píchanec opravdu mimořádně zdařilý, snad zatím nejlepší ze všech. Sestřičce jsem udělila velikou pochvalu a už si mě pan primář táhnul do ordinace.

Prohodili jsme pár slov o tom, jak se nám vede a podivili se, že už to jsou více než tři roky od mé diagnózy. Nostalgicky jsme zavzpomínali, povzdechli si, jak ten čas letí a já se zeptala, jestli teď mají v léčbě nějaké mladé pacienty, což je na hematologii veliká rarita a bývají to zpravidla právě mladí s Hodgkinovým lymfomem. Od doby mé léčby jsem se už několikrát takto ptala a nikoho dalšího neměli, až teď a rovnou dva kousky a třetího s podezřením a čekáním na výsledky testů. Navíc, a to mě docela šokovalo, mají i další cca tři pacienty po padesátce, což pro mě bylo dost překvapivé zjištění vzhledem k faktu, že Hodgkinův lymfom postihuje především mladé lidi okolo 20-30 let věku. Nakonec jsme však s primářem zkonstatovali, že to je vlastně takové štěstí v neštěstí, protože Hodgkinův lymfom má při včasném zjištění téměř 95% šanci na vyléčení (remisi) oproti svému neoblíbenému bráchovi Nonhodgkinovi, který se léčí mnohem, ale mnohem hůř a postihuje zpravidla právě starší osoby. Pokud tedy právě někdo z těchto pacientů čte tento článek, chtěla bych jen říct, že vám všem obrovsky držím palce a fandím vám!

Rychlovyšetření u pana primáře bylo opravdu rychlé, já jsem posbírala žádanky na ultrazvuk a rentgen a vydala se na vyšetřovny. Sestřička z hematologie mě pustila přes hematologické lůžkové oddělení, kde jsem potkala jednu z mých oblíbených sestřiček z oddělení. Chvilinku jsme povykládaly, zavzpomínaly, zasmály se, popřály si hezký den a já pokračovala ve své cestě. Rentgen i ultrazvuk proběhli na poměry nemocnice dost rychle a já jsem se poté přesunula zpět na hematologii, abych konečně posnídala. Ano, teď mě napadá důležitý poznatek, který by se vám možná mohl hodit a já si ho všimla až teď po nějaké době: na ultrazvuk břicha jsem musela jít na lačno! Takže ani nevím, jak jsem to ukoulela, jediné co si pamatuju je, že jsem měla pořád před očima tu svoji snídani v krabičce. Ovesnou kaši s banánem a čokoládovými pecičkami. Ach. To byla moje veliká odměna, kterou jsem si v čekárně hematologie patřičně vychutnala a pak už jen seděla, čekala, občasně si přečetla článek v Pravém domácím časopise, který tahám všude s sebou a paradoxně si užívala čas nicnedělání.

Asi už jsem si na všechny ty procedůry kolem testů natolik zvykla, že už mi to věčné čekání ani nepřijde divné a naopak se na to těším. Nebyla jsem ani nervózní, ani jsem se nebála, tak jako jsem to mívala několik nekonečných měsíců po nemoci. Zvykla jsem si? Otupěla? Přestala se bát? Já ani nevím. Přemýšlela jsem už několikrát, pro jakou odpověď si vlastně do té nemocnice chodím. Teď už vím, že ať už jsou výsledky jakékoliv, vždycky se s tím dá něco dělat. Uklidňuje mě to? Docela jo, ale neznamená to, že bych byla nějaká nebojsa, celou situaci zlehčovala nebo nad tím vším chtěla mávnout rukou. Kdepak. Jen se učím věřit sama sobě a taky, jak jsem psala na začátku, dávat událostem volný průběh.

Po dvou hodinách v čekárně jsem přišla na řadu a pan primář mě bral rovnou k sobě do kanceláře. To se mi nestalo poprvé, občas, když je hodně pacientů a mají všechny ordinace plné, berou některé pacienty doslova "na kobereček". Houpací křeslo bylo moje. Sotva jsem do něj usedla, vybavil se mi okamžik, kdy jsem tam byla naposledy. Bylo to vloni v létě, když mi dělali druhé kolo rentgenu kvůli nejistému výsledku a já z toho tenkrát byla vyklepaná jak osika. Myšlenku jsem rychle zahnala a čekala na čerstvé výsledky z úst primáře.


"Všechny testy máte v pořádku, jen ten rentgen má neurčitý posudek. Od minule se nález zvětšil, pojďme se na to pořádně podívat."


Srdce se mi rozbušilo. Už zase?! Ty rentgeny mě prostě nějak nemají rády. Začali jsme s primářem hledat zprávy z PET-CT z roku 2013 abychom zjistili, s jakým nálezem jsem skončila léčbu a zda na rentgenu neviděli pouze nějaké zjizvení nebo zbytky nesplasknutých, nicméně neaktivních uzlin po chemoterapii. Relativně rychle jsem se uklidnila, což mě samotnou překvapilo, ale úplně fajn pocit jsem z celé té situace neměla. Primář mi naznačil, že si nemyslí, že by se jednalo o návrat (relaps) Hodgkinova lymfomu vzhledem k perfektní reakci mého těla na léčbu a dosažení remise již po prvních dvou cyklech chemoterapie. Pokud by se nemoc vrátila právě mě, byl by to už vážně totální pech. Pravděpodobnost je opravdu naprosto mizivá. Navíc, všechny ostatní testy byly čisté a tak jej napadlo, že jsem se možná špatně nadechla nebo pohnula. Standardně by mě poslal rovnou na CT, které by zjistilo podrobnější výsledky, nicméně podstupovat 50-200x vyšší dávku záření kvůli hypoteticky špatně udělanému nebo nejasně zhodnocenému snímku se mi vážně nechtělo. Proto jsem rovnou navrhla, že půjdu na rentgen znovu. Domluvili jsme se tedy, že zopakujeme veškeré krevní testy a rentgen za šest týdnů a uvidíme. Pokud bude rentgen v pořádku, jedeme dál. Pokud bude stále vykazovat zhoršený stav, jsme připraveni na CT ještě v tentýž den, nejpozději další den dopoledne. No, bude to jízda, takže držte palce. Testy jsme naplánovali na čtvrtek 22.9.2016 a vzhledem k tomu, že se mi druhý den vdává kamarádka, vážně bych nechtěla místo na svatbě tančit polonahá na vyšetřovně u CTčka.





Takže tak to teď je. Dalších šest týdnů bude ... ani nevím, jestli budou jiné, zvláštní, náročné. Příjemný pocit to není, když nevím na čem jsem, ale na druhou stranu si říkám, že prostě tohle je život. Můj život. A jaký si ho udělám, takový ho mám. Je fajn vidět dva kroky dopředu ale někdy je dobré se zastavit a být tady a teď. Vždycky, když se přesunu od druhé části předchozí věty blíže k té první, dostanu malé upozornění. A když na něj nedbám, potřebuju větší kopanec. Už si se svým tělem docela rozumím, ale víte jak to je, nikdo není dokonalý a tak ho i já občas přeslechnu a nebo ho trápím víc, než je zdrávo. Teď sice nevím, jak jsou na tom mé výsledky rentgenu ale rozhodně vím, co mám dělat! A to je oč tu běží.



Vaše

I.❤


Komentáře