Kontrolní hlášení: nervy v kýblu

25.3.2019

Okamžik, kdy jedno rutinní vyšetření v rámci mých hematologických kontrol znovu převrátí celý můj aktuální svět, nakonec vážně přišel. V tu nejnevhodnější chvíli, jak je u mě zvykem.


"Mám takovej divnej pocit, že se posledních pár dní nějak rozpadám", posteskla jsem si minulou neděli jen tak mimo řečí u našich. Je zvláštní, jak mi tahle má věta utkvěla v paměti a celý další týden mě pronásledovala s přilepenou myšlenkou: snad jsem si to nepřivolala. "Neboj, všechno bude v pořádku, uvidíš!" Uklidnila mě máma tak přesvědčivě, jako už dlouho ne. Právě je to šest let od doby, co mi diagnostikovali Hodgkina a mě se tehdá otočil život vzhůru nohama. V pondělí mě čekaly rutinní testy po půl roce a k tomu navrch plánovaný rentgen hrudníku a ultrazvuk břišní dutiny. Jako každý rok, však už to ani nemůže být žádný vzrůšo. Až na to, že jsem momentálně na začátku 7. měsíce těhotenství.






Pondělí 18.3.2019

7:00. Vyjdu schody na hematologickém stacionáři, jako už snad stokrát předtím. Čekají mě odběry krve na testy. Dorazím do čekárny, zmapuju situaci. Okamžitě si mě všímá starší pán a mile prohodí: "sestřičky už s odběry skončily, tak si raději klepněte." Usměju se a v hlavě mi rychle proběhne, že už asi opravdu vypadám, že jsem tam omylem, poprvé, nebo jsem se ztratila. Já totiž na sedmou chodím věčně, abych tam nemusela být ani o minutu dýl, než je třeba.

Tak jsem teda klepla. Sestřičky mě jako vždy s úsměvem vcucly dovnitř a než bys řekl hematologie, už jsem seděla v židličce s vyhrnutým rukávem od svetru nabízejíc nejlepší žílu, kterou momentálně mám. Mezi odlehčenou konvezrací na téma mého očekávání miminka ještě stíhám sestřičky poprosit o rozšíření testů o slušný seznam látek, které si nechávám jednou za rok až dva kontrolovat pro klid mé veganské duše. Objednávám si jeden bezbolestný píchanec jako vždy, rušíme žádanku na rentgen z důvodu těhotenství, dočasně se loučím a jdu na pár minut vydechnout do čekárny, než si mě primář vezme na předvyšetření.

Že svět je malý a o náhody tu není nouze všichni asi dobře víme. V čekárně proto potkávám kamarádku z vedlejší třídy gymplu a dáváme se do řeči. Naštěstí tam byla "jen" kvůli drobnosti, shodou okolností zrovna pár dní po porodu. No, jestli budu vypadat i já tak fresh jako ona, budu si mega gratulovat! Bavíme se co nového, kam nás vítr zavál. Zavadí o informaci, že přibližně v době, kdy jsem se já léčila s Hodgkinem, ona prodělala transplantaci ledviny. Spadla mi brada a náš hovor byl u konce, primář si mě táhl na kobereček.

Pohodový pokec, jako vždycky. Jak se mám já, jak se má on. Příjemná atmosféra a dobrá nálada by se dala krájet jak dort a rozdávat v přeplněné čekárně. Zatím jsem prošla. Ptám se ještě na jeho asistenta, nyní vedoucího lůžkového oddělení, který mě kdysi měl na starost a celou tu patálii si se mnou pěkně odkroutil. To on se mě už totiž snad hned od ukončení léčby ptal, kdy teda budu mít ty děti. "Jeeee, no má se fajn, zajděte za ním kolem osmé na oddělení, určitě vás rád uvidí!" Ušklíbl se a já přesně věděla, jak to myslel. Kamenná tvář a ani sebemenší záchvěv jakékoliv emoce jsou totiž druhé jméno tohoto člověka, který mě nikdy nepřestane fascinovat.

7:20. Přesouvám se na ultrazvukové vyšetřovny, i když mám žádanku až na 8:10. Nemocniční prostředí mi nedělá dvakrát dobře, malé prostory čekárny na hematologickém stacionáři už vůbec ne a tak jsem si říkala, jak si vklidu posnídám v poloprázdné obří čekárně tam. Nahlásím se sestřičce u evidence a za minutku už předávám žádanku sestře z ultrazvuku. Nestihnu si pomalu ani sednout, když mě volají dovnitř. Že by konečně nějaké benefity přednostního odbavení díky těhotenství? Kdo ví.

Uvelebím se na lehátku a šprýmuju, jestli tam vůbec ještě nějakou břišní dutinu k prozkoumávání mám, vzhledem k mému stále se zvětšujícímu břichu. Doktor si povzdechne a jde se na věc. Po chvíli přijde otázka, která mě nutí zpozornět:


"Nebolí vás náhodou pravý bok nebo bedra?" Kroutím hlavou a ptám se, jestli by snad mělo??!!! "No, máte zvětšenou pravou ledvinovou pánvičku, hromadí se v ní totiž moč, která nemůže odtíkat, protože Vám rostoucí děloha tlačí na močovod."


BOOOOOOOOM! Tak tohle jsem ani za mák nečekala. Doktor se mě snaží uklidnit informací, že se to v těhotenství stává, ať si rovnou zajdu vedle na urologii. "Oni Vám dají mezi ledvinu a močový měchýř takovou hadičku (JJ stent se tomu říká), která močovod vyztuží a po porodu Vám ji pak zase vytáhnou." Tvářil se, jako by to snad dělali na počkání mezi dveřma. Já jsem ale hned věděla, že to asi nebude jen tak a ještě líp jsem věděla, že sranda asi právě skončila. Už jsem vám říkala, že mě za týden čekal odlet na pětidenní výlet se ségrou a dědou v Paříži, který od nás dostal k těm svým osmdesátinám? No, tak asi tak.

Celá zkoprnělá jsem vycouvala z vyšetřovny za mámou, která v mezičase dorazila do nemocnice, abych tam nebyla sama. Vyklopila jsem na ni, co jsem se právě dozvěděla a zamířily jsme směrem k hematologickému oddělení, pozdravit pana asistenta. Bylo 8:00, na oddělení ticho jako v hrobě a z dálky šla po chodbě sestřička. Díky mé lehké oční vadě jsem ji sice viděla jen jako šmouhu, ale zato jsem si tenhle tvar šmouhy dobře pamatovala. Sestřička Ilonka! Pozdravím ji a nemůžu si nevšimnout, že absolutně netuší, s kým mluví. :D Když jsem jí však řekla jméno a připomněla, jak mi s druhou sestrou tančily s prostěradlem a plyšákama rozveselující vítací taneček na oddělení, hned bylo jasno. "Jeeeemine, já bych Vás vůbec nepoznala Ivanko! S těma vlasama vypadáte úplně jinak." :D Za chvíli se objevil i pan asistent a náš typický hovor s nádechem ironie a sarkasmu mohl začít. Prý, že mě snad konečně ty děti trošku zklidní. Tak uvidíme. Loučím se a mířím zpátky na stacionář. Zjistit výsledky krve a taky další postup ohledně mé nové diagnózy. Potřebovala bych stihnout vlak do Brna v deset, protože mám odpoledne předporodní kurz.


...


Tak jsem zase v ordinaci u primáře. "No tak koukám, že tady něco máme!" Komentuje zprávu z ultrazvuku. "Ten nález neprodleně konzultujte se svou ošetřující gynekoložkou, která Vás pravděpodobně pošle na urologii." Zopakoval tu samou písničku o stentu, připojil informaci, že hematologicky jsem naprosto v pořádku a výsledky pro ně podstatné dopadly dobře. "Tak zase za půl roku, a ať Vám to dobře dopadne," rozloučil se se mnou, já doprovodila mámu na autobus a vydala se na vlak směr Brno, se snídaní stále ještě v krabičce. Nějak mě přešla chuť.

9:30. Dojdu na nádraží a začnu žhavit dráty. Nejdřív objednat urgentní termín konzultace na gynekologii, tam to ale nikdo nezvedá. V mezičase odpovídám na zprávy všem těm, co mi drželi palce a snažím se být nad věcí. Moc se mi to ale nedaří, mám strach o miminko, o sebe, klepou se mi nohy, není mi vůbec fajn. Píšu Mirce, co vede předporodní kurz, že stíhám dorazit, ale! Popisuju situaci a konzultuju, zda vůbec můžu cvičit. Prý by to neměl být problém a ať určitě přijdu, že dnes zrovna místo ní bere kurz Blanka, která je shodou okolností i má porodní asistentka, tak budu mít rovnou příležitost to s ní taky probrat. Čas i cesta utíkají jako voda v divoké řece, na gyndě to pořád nikdo nezvedá. Přestupuju ve Svinově na rychlík a poprvé si sedám na místo určené pro těhotné. Ať z toho přece taky něco mám, no ne? Za chvilku se přistihnu, jak si pořád hladím břicho a opakuju v duchu sama pro sebe i pro toho mrňouska, co si za mámu vybral prdloně se zabudovaným magnetem pro neuvěřitelné příhody, pech i z pekla štěstí, že všechno bude v pořádku. Musí!

10:46. Konečně jsem se dovolala na gynekologii. Žádám o akutní konzultaci a zcela bezostyšně čtu sestřičce do telefonu kus zprávy z ultrazvuku, aby věděli, o co půjde. V kupé se mnou seděla slečna s přítelem a i přesto, že za normálních okolností bych se snažila být diskrétní, teď už mi to bylo úplně jedno. Hlavně, ať se celá ta patálie rychle vyřeší. Dostávám pokyny i termín konzultace hned na úterý v 13:30 a konečně si můžu sníst tu svoji snídani.

13:00. Jsem v Brně, mám za sebou fakt zběsilý dopoledne a jednu bonusovou výluku navrch. Jako by dneska nemohlo být alespoň něco tak, jak má. Vleču se od Vaňkovky, kde nás vyklopil náhradní bus až na Maliňák, připadám si rozbitá jak cikánský hračky, kupuju lehkou svačinu, protože mi je jasný, že oběd se dneska konat nebude a vbíhám do šaliny s vibrující smsjízdenkou v kapse. V tu ránu revizor. Šlo o vteřiny, ale jízdenka prošla. To by mi tak ještě scházelo. Doma přebalím tašku a letím na mamáč, jak s oblibou mé Komplexní psychoprofylaktické přípravě na porod a mateřství říkám.

14:55. Na poslední chvilku přicházím na kurz a slyším, jak "moje" Blanka zrovna říká jiné nastávající mamince: "V klidu si to dojezte, my na Vás počkáme, tady nikam nepospícháme a vše má svůj čas." Úplně mě to pohladilo na duši a já věděla, že tato dáma, která by mi mohla z fleku dělat maminko-babičku je člověk, kterého mi seslalo samo nebe. Ukazuju jí zprávu z ultrazvuku a ptám se na její názor i vhodnost cvičení. Trošku jsem doufala, že mi řekne, jak to není tak horké, jak to vypadá, ale i ona se spíše držela věty: "ten stent zvládnete, už jsem pár takových maminek měla. Bohužel se s tím nálezem nedá nic moc dalšího dělat, jde o anatomický problém. Nic si z toho nedělejte, spolu to zvládnem." Zprávu si okopírovala s tím, že ji ještě prokonzultuje s porodníky v nemocnici, kde slouží a šly jsme se ponořit do hlubin kurzu, který jako jediný v ten den dokázal alespoň na chvilku odpoutat mou mysl od mého současného zdravotního stavu.






Úterý 19.3.2019

9:37. Sotva ráno vstanu, volá mi neznámé číslo. Zvedám telefon a na druhé straně se ozve: "Dobrý den, Ivanko, tady pan primář Starostka z hematologie." "Jeee dobrý den," vyhrkla jsem ze sebe upřímnou radostí, že ho slyším a hned v zápětí mi došlo, že mi určitě nevolá jen tak. A že bych ho vlastně neměla ráda slyšet, i když to zní trochu blbě. Ale chápete, žejo?


"Přišly nám ještě výsledky testů na štítnou žlázu, které nebyly včera v čase Vaší kontroly k dispozici. Máte opět (jo, občas jsem v minulosti měla, pak zas ne, pak zas jo, pak zas ne a hlídá se to) zvýšené protilátky, tak jsem Vám vystavil žádanku na konziliární vyšetření na endokrinologii, ať na Vás mrknou. Vypadá to na hypofunkci štítné žlázy."


Můj svět se zastavil. Neuběhlo ani 24 hodin a já inkasuju další bombu? To toho ještě nebylo dost? Vyšetření mělo samozřejmě proběhnout v Havířově. Nakonec jsme se domluvili na přesun do Brna, abych nemusela kvůli další diagnózy jezdit v pracovní dny do Havířova a začala pravá dopolední mela. Potřebuju se totiž dostat k té žádance a ideálně i k výsledkům z laboratoře. Všechno tohle je ale 200km daleko. A mě by se tuze hodilo, kdybych to měla v ruce na té dnešní kontrole na gynekologii.

Teď už mám nervy v kýblu a regulérně se hroutím. Za týden mám sedět v letadle do Paříže a teď to tak vypadá, že budu sedět spíš v ordinaci. Dokonce si můžu vybrat, ve které. Ondra se mě snaží uklidnit a když vidí, jak jsem v háji, bere si pro jistotu homeoffice, aby mohl být se mnou. Z posledních sil volám mámě, jestli by mi pro ty papíry ona nebo táta nemohli sjet a poslat mi alespoň kopie do mailu, ať si to stihnu vytisknout. Ta se bohužel nemůže urvat z práce, ale snaží se mě držet nad vodou, že dá vědět tátovi a určitě to nějak vymyslíme.

Znovu volám primářovi, jestli mi nachystají pro naše ty papíry, ale má vypnutý mobil. Volám do sesterny, ale tam to nikdo nezvedá. Přepojují mě na vrátnici, ta znovu vytáčí. Stacionář, sesterna. Nikde nikdo. Jsem zoufalá. Do toho volá táta, že mu volala máma, že byla celá poplašená a co se to zas děje. Že mi pro ty papíry sjede, ale že je třeba, ať jsou nachystané, protože musí hned zpátky do práce a bohužel se tam nemůže zdržet ani o minutu dýl (všichni víme, že bez volného dopoledne na hematologii moc nepochodíš), navíc si děda s babi půjčili auto a lítají někde po městě, tak je bude muset nejdřív najít. Jo, tomu říkám operace!

Mobil mi hoří u ucha, konečně jsem se dovolala sestřičkám na hematolku, vysvětluju, vyjednávám předání všech papírů tátovi. Tomu znovu volám, že je všechno domluvené. Ondra v mezičase hledá v hromadě našeho života v krabicích tu, ve které máme tiskárnu. Sotva ji zapojí, začne hledání nanovo. Chtělo by to totiž ještě nějaký čistý papír. :D Volá máma, že jí táta předal všechny papíry a čekají na mě oskenované v mailu. Tiskneme a já mám radost za aspoň malé vítězství. Na zprávě z laborky je navíc kompletní přehled i všech bonusových vegan testů a tak mám dostatek materiálu na další článek. :). Je 11:18, konečně dojídám snídani, na sociální sítě mého HLAVU VZHŮRU Store připichuju zprávu, že dneska bude zavřeno a chystám se vyrazit na gynekologii.

13:30. Sesterna gynekologie. Změřit tlak, předat ranní vzorky moči, zvážit, zapsat do těhotenské průkazky. Rutina. Sestra si všímá mé pokleslé nálady a tak jen konstatuju, že dneska to se mnou asi bude na dlouho. V tašce si sebou dokonce nesu několikabodový seznam témat a dotazů k probrání, na které nesmím zapomenout. Když se na chvilku posadím v čekárně do křesla, dá se se mnou do řeči milá cikánka. Má břicho, jako by měla každým dnem rodit. "Můžu se zeptat, ve kterém jste?" Ptá se. "28 týden, začínám sedmý měsíc. Už to máme za pár." Ledabyle se usměju a chci věřit, že ty poslední tři měsíce nebudou vzhledem k současné situaci peklo na zemi. "Páááááni, a já bych řekla, že jste tak v pátým, dyť máte tak malinký bříško. ... Já jsem taky v sedmým." Pokračovala dál. Moc pěkně jsme si popovídaly, na chvilku jsem se uklidnila a už mě brala doktorka do ordinace.

Když jsem jí řekla, že nenesu dobré zprávy a začala ze sebe klopit události předešlého dne, tajila dech a napjatě čekala, až dokončím svůj monolog. Vyložila jsem před ní všechny zprávy z hematologie i ultrazvuku, žádanku na endokrinologii, připomněla můj odlet do Paříže a zakončila celou story slovy: "no, tak mám asi po srandě."


Doktorka si zhluboka oddechla. "Tak to je dobrý, to se ničeho nebojte. Já už čekala, kdy z Vás vypadne nějaký nový nález z hematologie. To se mi fakt ulevilo."


Všecko jsme důkladně probraly. Z gynekologického hlediska je mé těhotenství naprosto v pořádku, miminko i já prospíváme. Je až paradoxní, že kdybych nešla na ty rutinní testy na hematologii, doteď by nikdo o tom městnání moči v ledvinové pánvičce (hydronefróza) nevěděl. Ani já, jsem totiž úplně bez příznaků. Ona za sebe by mě tedy do Paříže pustila, endokrinologie tolik nehoří, takže na tu bych šla až po příletu zpět. Ale ta hydronefróza ...

Dostala jsem žádanku na akutní vyšetření na nefrologii. Ať tam zavolám hned, co přijdu domů a domluvím termín konzultace s kontrolním ultrazvukem a vyjádřením k případnému zavedení stentu. Ideálně, aby ten ultrazvuk udělali až ve čtvrtek nebo pátek, aby na něm šlo dobře vidět, jak hydronefróza postupuje. Zároveň jsme se domluvily, že ještě ve středu ráno donesu další vzorky moči, aby mohli navíc otestovat, jestli si v té ledvině už nepěstuju nějaký bonusový zánět.

"Dá se s tou hydronefrózou něco dělat? nějak ji zmírnit? Předcházet jí?" Ptala jsem se aktivně. Bohužel se jedná o anatomický problém, prostě mám pech. Navíc dost pravděpodobně právě proto, že jsem v mládí dost sportovala a mám silný core, drží svaly miminko pěkně u páteře. Výhodou je, že mám malé břicho. Nevýhodou to, že se mrňous tlačí o to víc tam, kam nemá. "Můžete zkusit setrvávat v polohách s břichem dolů, abyste uvolnila tlak na močovod a ledviny," doporučila mi lékařka. Jenže to se lépe řekne, než dělá, když na břiše ležet ani spát nemůžu. V úvahu připadá cvičení v pozici kočky, střechy (pes s hlavou dolů), chodit po čtyřech a nebo půl dne vytírat podlahu. Děkuji pěkně. Ale stejně tomu dám šanci, zkusit se má všechno.

15:00. Přišla jsem domů a začala hledat kontakt na nefrologickou ambulanci v bohunické fakultce, kam jsem měla žádanku. Než jsem se k telefonnímu číslu proklikala, měli zavřeno a telefon nikdo nezvedal. Perfektní. Takže pro dnešek asi padla. Volám ségře, že prozatím musíme veškeré plánování Paříže pozastavit, dokud se moje situace nevyřeší. Aktualizuju příspěvek o uzavření obchůdku na celý týden, protože tohle bude asi ještě na dlouho. Vyčerpáním jsem usnula, s hrudníkem i pánví podloženou polštářema. To abych mohla spát "na břiše". Já se jen tak nevzdám!



Středa 20.3.2019

6:30. Vstávám a jdu znova volat na nefrologii, od šesti by tam měly být sestry kvůli odběrům. Telefon však ani po několika pokusech nikdo nezvedá.

8:30. Znovu zkouším volat na nefrologii, teď už by tam měli být klasicky v ambulanci. Už bych měla být na cestě na gynekologii, ale potřebuju objednat alespoň ten termín. Konečně jsem se dovolala, vysvětluju situaci a sestřička mě zastaví: "to Vás budu muset přerušit, bohužel voláte na špatnou ambulanci. My na nefrologii tyto diagnózy neřešíme, to se asi paní gynekoložka upsala. Hydronefrózy se řeší na UROLOGII." Skvělý, to mi tak ještě scházelo. Spousta promarněného času úplně zbytečně. Naštěstí byla sestra moc hodná, všechno mi vysvětlila, uklidnila mě, že nejde o nic vážného a poradila, ať na tu urologii radši rovnou zajdu a vykašlu se na volání. Stejně si mě tam hnedka vezmou, když mám akutní žádanku a navíc jsem těhotná.

9:00. Klopím do sebe snídani a dávám se aspoň trochu do pořádku, když mi přijde smska z České pošty. Balík se zbožím do obchůdku, který mi měli doručovat až odpoledne najednou změnil termín a mají ho přivézt už dopoledne. Na kancelář v centru, kde teď zrovna nemám čas dřepět. Házím to za hlavu a mířím konečně zas a znova na gynekologii.

10:44. Sedím v šalině na České, když mi začne volat neznámé číslo. Zvedám telefon a tam? Česká pošta! Na poslední chvilku vyskočím z tramvaje, jsem pět minut od kanceláře. Pošťák ale pospíchá a tak za ním musím seběhnout až dolů k Mahenovu divadlu. Platím balík, šmrdlám si to s ním zpátky do kanceláře, rychlá kontrola obsahu a mažu znova na šalinu směr gynekologie.

Když tam dorazím, sestřička na mě kouká jak na zjevení. " Co Vy tady?" Podivuje se. " No nesu ty další vzorky moči, jak chtěla paní doktorka." Kontrola v počítači, pár vysvětlujících vět a pak?! "Aha, ale to jdete pozdě, všechny dnešní vzorky už se posílaly do laboratoře." Hmmm. Báječné. Navíc nemohli najít mou kartu, i když s ní včera pracovali. Sedám si do čekárny, protože jdu ještě znovu na kontrolu k doktorce kvůli testům na bakterie (asi) a čekám a čekám. Karta pořád nikde. Po půl hodině se povedlo, všechno v oukeji, balím si svých pár švestek a jdu domů s tím, že ve čtvrtek zajdu na tu urologii.

K dokonalému dokreslení mého rozpoložení ještě přidám pár úsměvných střípků zbytku tohoto dne. Ondra měl večer vyzvednout u kamarádky kočárek a autosedačku, co jsme od nich vzali z druhé ruky (buď eko, buď zerowaste, recykluj. Buď jako If!). To, že se blížil úplněk by se dalo poznat okamžitě, protože zatímco já jsem mluvila o koze, on o voze a všechno se zdálo tak nějak nemožné a složité. Já jsem ale toto řešit nemohla, protože jsem měla dohodnutý termín na pravidelné ošetření pleti u mé nejmilejší Radky ve studiu Dotek přírody. Rezignovala jsem tedy na jakoukoliv intervenci v případu kočárek, předala Ondrovi adresu i telefon na kamarádku a děj se vůle boží. Klasicky naskakuju do šaliny s vibrující smsjízdenkou v kapse směr Radka. Když vystoupím v centru, naposled kontroluju mobil, jestli mě někdo nepohřešuje a zůstanu celá zkoprnělá. Místo smsjízdenky mi totiž přišla zpráva od operátora, že jsem přečerpala vším tím svým cestováním MHD za poslední dny limit pro platby třetím stranám a jízdenka se neodeslala. Jela jsem načerno. Já, podělávka největší (kde mám facepalm smajlíka?), kor po včerejší zkušenosti s revizorem.

U Radky jsem ze sebe vyklopila události posledního týdne i měsíce, parádně jsme si povykládaly a já zamířila domů. Tentokrát jsem ale musela na šalinu až na Českou, protože jsem potřebovala jízdenku a na Grohově není automat, pokud si to dobře pamatuju. Dojdu tam, postavím se před jízdenkovou mašinu a začnu dolovat drobné z peněženky. Nemám. A nemám ani bankovky, jak je u mě zvykem, takže mířím k bankomatu a jelikož jízdenkový automat bankovky nebere, kupuju v novinovém stánku hned několik jízdenek do zásoby a děkuju za tu ochotnou paní, která má otevřeno i po deváté večer. Jedu domů a mám fakt dost.



Čtvrtek 21.3.2019

8:30. Soudný den. Dneska se na urologii rozsekne, co se mnou bude dál. Mám nervy na pochodu, balím snídani do krabičky (protože když máš stres, tak raději nejez, ať si ještě neuženeš vředy, maličká) a vyrážím směr Fakultní nemocnice Brno-Bohunice. To, že na kolejích šaliny zrovna provádějí nějaké práce a nic nejezdí tak, jak má, vás už asi nepřekvapí. Občas bych si fakt přála, aby bylo aspoň něco v mém životě obyčejně obyčejné a tak, jak má. :D Probendila jsem několik jízdenek (pozor, já už mám na ty jízdenky od včera pro jistotu totiž i aplikaci v mobilu! Na mě si jen tak nepřijdou, mám totiž muže, co mě učí používat moderní technologie.) a voila, stojím před nemocnicí. Na turniketu co vypadá, že ho čmajzli žlutému panáčkovi s čepicí z České pošty, mačkám čudlík s nápisem UROLOGIE - nový pacient. Dostávám za odměnu lísteček s pořadovým číslem 680 a jdu si sednout do obrovské čekárny plné dalších nešťastníků. Během minuty mě systém loudavým hlasem volá k přepážce evidence, kde s milou sestrou dáváme dohromady vše potřebné, abych postoupila na level: urologický pacient. Hotovo. Po další chvíli už opět bliká mé číslo na velké ploché obrazovce a líný hlas mi vysvětluje, do kterých dveří mám zamířit. Připomíná mi to dokonale scénku z animáku Zootropolis, vždycky se musím smát, když si na ni vzpomenu, tak se s váma o ni podělím, jo? :D





Dojdu před ordinaci, předám sestře ve dveřích zprávu z ultrazvuku a hematologie. "Počkejte tady, hned jsem zpátky," otočí se na ortopedických papučkách a zmizí za dveřma. Po chvilce se objeví znovu. "Tak jsme se s paní doktorkou domluvily, že Vás pro tentokrát ušetříme a cévkovat Vás nebudeme." COOOOŽEEEEEE?! V hlavě mi řval nechápavý hlas, to si ze mě snad dělají pr..., to by mi tak ještě scházelo. Tuto pasáž bych za normálních okolností asi i vypustila, však nakonec se nic nedělo, ale jen bych vám tím chtěla říct, že člověk holt musí být v životě připravenej na všecko. Na každý překvápko.

"Tak nám pro dnešek postačí, když nám tady do kelímku načůráte vzorek moči po zevrubné dezinfekci, sestra Vám všechno vysvětlí." Ufff. Přecházím do dveří naproti, sestra mi podává hromádku buničiny politou dezinfekcí v biodegradovatelné misce a posílá mě na záchod. Easy. Za chvilku jsem zpátky i s tím mojím zlatavým pokladem, sestra balí vzorek do tubusu a posílá takovým tím tajemným potrubím přímo do laborky. Tam budou zjišťovat, jestli náhodou nemám zánět. Pogratuluje mi k miminku, prohodíme pár vět, mezi nimiž nechybí ta za poslední dobu nejoblíbenější: "Blíženec? No tak to budete mít doma veselo," a já už si to mažu zpátky na židličku do čekárny. Prý ať si posvačím, dřív jak za hodinu mě určitě brát nebudou.

10:00. Vybaluju snídani a jím ji co nejpomaleji dokážu. Musím se přece na tu hodinu nějak zabavit, no ne?

11:30. Čekárna už je poloprázdná a moje číslo konečně volá lenochodí hlas do ordinace. Tak a je to tady, teď se bude lámat chleba! Vítá mě mladá paní doktorka, která bude dozajista přibližně v mém věku. To vypadá na rozumnou řeč! A taky, že jo. Vysvětlila mi, co se momentálně v mé pravé ledvině a cestě z ní ven děje, jaké jsou další možné postupy. Byla milá a jako by mi mluvila z duše. Než ale vyslovila jakýkoliv závěr, vzala mě ještě znovu na ultrazvuk, aby mrkla, jak ta moje hydronefróza postupuje.


Třeba to někomu z vás pomůže, když vám řeknu, že v pondělí jsem měla na UZ zprávě: ... dutý systém vlevo nerozšířen, vpravo výrazná dilatace - pánvička APIR 30mm. Nyní jsem do zprávy vyfasovala: ...vpravo progrese dilatace KPS, pánvička na 39mm, kalichy otupělé 18mm. Vlevo bez dilatace. No, zhoršilo se to, což údajně není vůbec překvapivé.


I přes progresi hydronefrózy mě nakonec pustili domů bez jakéhokoliv dalšího zásahu. Budeme čekat. Je to proto, že jsem těhotná a jakýkoliv zásah například v podobě zavedení zmiňovaného JJ stentu by byl pro tělo momentálně velkou zátěží s více mínusy, než plusy. Ono totiž tohle zavedení stentu není taková legrace, jak mi všichni říkali. Provádí se v celkové anestezii (to v těhotenství nechceš) a jedná se o regulérní operaci trvající cca 15 minut. Přináší sebou samozřejmě spoustu omezení, především pohybových, není to zrovna příjemný a vzhledem k tomu, že bych měla v těle více než tři měsíce cizí těleso, je dost pravděpodobné, že by mi museli po celou dobu dávat nízké dávky antibiotik, aby mi tam ještě nevznikla infekce (a to už vůbec nechceš).

Mám štěstí, že se na to přišlo náhodou a jsem pod dohledem. Mám štěstí, že mě to (zatím) nebolí a nemám žádné příznaky. Kdybych však cokoliv z toho zpozorovala, mám okamžitě pádlovat zpátky na urologii. Dostala bych analgetika a stent bychom se snažili odsunout, co nejvíc to půjde. Takový je plán. Pokud to zmáknu bez příznaků až do porodu, mám pak jen dojít na kontrolu, jestli se mé močové ústrojí dalo zase zpátky do normálu. Vzorky z moči poslali kvůli jedné zvýšené hodnotě ještě na kultivaci, o výsledky si mám zavolat v pondělí. Pokud by nebyly dobré, dostanu antibiotika. Propustku do Paříže jsem nakonec dostala a k ní doporučení, ať si sjednám fakt dobrý pojištění.

Vylezla jsem z nemocnice a nastavila tvář hřejivým paprskům slunce. Zase jsem měla štěstí v neštěstí. Tohle mi už nikdo neuvěří, říkám si v duchu a rekapituluju ty čtyři dny plné strachu, zoufalství, naprostého vyčerpání a offline režimu. Vytáčím hovor a vítám ségru slovy: "Tak bobynko, je to cajk. Poletíme!"

Happy end? Ještě momentíček! Musím si jít vyzvednout výsledky testů těhotenské cukrovky, co mi dělali před týdnem. Loudám se sluncem prozářenými ulicemi Brna do porodnice na Obilňák, hlásím jméno, dostávám papír s výsledky. Vyjdu ven, rozevřu lejstro a tam: pacientka odeslána k provedení oGTT, které negativní. Zvednu hlavu vzhůru k nebi, zavřu oči a je mi konečně zase báječně. Tak na tohle si dneska dám pořádnej kus dortu.


...


PS: Pondělí 25.3.2019, 21:30. Končím editaci tohoto článku, do kterého jsem zabalila čtyři nejzběsilejší dny mého těhotenství a sama nevěřím tomu všemu, co se stihlo v tak krátkém čase semlít. Balím si kufr a na to do list píšu poslední položku před odletem: vyzvednout kladné vyjádření k letu pro aerolinky. A výsledky kultivace z těch srandovních odběrů moči? Negativní, takže letím bez antibiotik. Adieu République Tchèque, bonjour Paris!

Vaše

I.❤


Komentáře