Velké kontrolní hlášení - po roce opět v Olomouci

9.11.2016

Jednou za rok, zpravidla na začátku listopadu, jezdím na velké kontrolní testy do Olomouce. Proč to musí být, proč mě to baví čím dál víc a jak na tom aktuálně jsem? Čtěte dál...


Určitě jste zaznamenali mé nedávné lehké patálie s kontrolními testy v Havířově. Aby toho nebylo málo, zrovna se přiblížil i čas velkých kontrolních testů v Olomouci, takže má žíla nestihla ani pořádně zregenerovat a už jsem ji chystala na další konfrontaci s ostrou jehlou.

Abyste byli trošku v obraze, proč jezdím na testy do dvou různých nemocnic, pokusím se vám celou tuto záležitost alespoň trošku objasnit. Havířovská hematologie, kde mě ošetřovali po celou dobu léčby, spadá pod kontrolu Fakultní nemocnice v Olomouci. Ta rozhoduje o druhu a intenzitě léčby, jejím ukončení a případném vyšetření PET/CT. Je to jednoduše nadřízené pracoviště, kterých je v Česku tolik, že byste je spočítali na prstech jedné ruky. A tak, aby i Olomouc věděla, jak se mi daří, jezdím je jednou za rok pozdravit "na Káčko", zjistit co je nového a nechat si udělat takové podrobnější krevní testy ku příležitosti výročí mé remise. :)





Nevýhoda testů v Olomouci je, že to je daleko. A protože mám problém vstát i v osm ráno, asi si dovedete představit, jaké to je pro mě terno, když se musím na tuto ranní hodinu odteleportovat do Olomouce. Navíc tady z Brna jezdí spoje fakt nekompatibilně s požadavky fakultní nemocnice na mou docházku, takže si povětšinou na poslední chvíli snažím najít nějakou optimální spolujízdu. I tentokrát se mi to povedlo a dokonce jsem zjistila, že slečna řidička bydlí na konci naší ulice, takže jsem mohla jet takřka v pyžamu a bačkorách.

V ranní třeskuté zimě jsem zvládla opět, jako již tradičně, zabloudit v areálu nemocnice a tak jsem na budovu s písmenem K dorazila kvalitním obloukem. Rok 2016 je opravdu plný změn, neb i tady na "Káčku" se činili. Jdou s dobou a zavedli vyvolávací systém jako na úřadě. Funguje skvěle, jen kdyby těch pacientů bylo méně, přidávalo by mi to více na optimismu při čekání v této budově plné hořkosladkých případů. Mé pořadové číslo 85 mluvilo jasně. Minimálně tolik pacientů dnes na této ambulanci odevzdalo vzorky krve k testování. Když jsem si pak nad tímto faktem povzdechla v křesle při odběrech, sestřička jen přitakala, že denně píchnou průměrně 120 pacientů a vysajou jim krev. A jak jim to tam odsýpalo, jedna báseň! Nepřestávám žasnout, jak to tady i v Havířově personál všechno zvládá s úsměvem na rtu a kouzlí při těch mnohdy nepříjemných procedůrách tak příjemnou atmosféru, že i zatvrzelý morous snad musí pookřát. Jsou tu jednoduše báječní lidi.





Na kontroly chodím přímo k samotnému přednostovi kliniky. Řeší můj případ už od samotného začátku a je to neskutečný sympaťák! Jestli si někdo myslí, že já frčím jako králík Duracell, tak by mě teda upřímně zajímalo, na čem jede on, protože tolik energie, co z něho srší, to je neuvěřitelná síla! Nebudu proto zakrývat, že se na kontrolu s ním vždycky náramně těším. :) Vyseděla jsem si obligátní čekací tříhodinovku, přečetla časopis, snědla snídani i svačinu a najednou koukám, že moje pořadové číslo svítí na tabuli u ordinace naprosto jiného lékaře, než zmíněného pana přednosty. No tak to teda nee! Beru věci a už si to mířím za sestřičkou "na recepci", abychom toto nedorozumění vyřešili. S okamžitým pochopením mě v systému přenastavila a já už jsem si to hezky vykračovala přímo do dveří vyšetřovny.

"Krásný den, slečno Perhalová. Jakpak se dneska máte? Koukám, že máte dobrou náladu, to je skvělé!" chrlil na mě už od dveří pan přednosta a já sotva stíhala jeho našlapané tempo. Pověděli jsme si, co se všechno u nás událo, že se bude "Káčko" stěhovat do nového, moderního prostoru a řeč samozřejmě přišla i na mou aktuální práci. Nedořekla jsem ani jednu větu a už byl naprosto nadšený. Hned dostal nápad, že bych se jim hodila jako přednášející pro širší veřejnost v rámci hematologické konference a jestli bych měla zájem o spolupráci. S pusou dokořán už jsem jen letmo zaznamenala, jak moje hlava přikyvuje na dotaz, zda mám dneska trochu volna a jestli se můžu hned sejít s koordinátorkou celé akce a propojit se. Už ji měl na telefonu, jednou rukou dopsal do mé lékařské zprávy: "cítí se velmi dobře", vytiskul a založil do karty, kterou mi šoupnul do ruky, položil sluchátko a oznámil: "Slečna na vás bude čekat dole u "recepce", moc rád jsem vás dnes viděl, mějte se krásně a za rok zase na shledanou." V posledním záblesku mé duchapřítomnosti jsem se ještě zeptala, kdy mám termín další kontroly a pan přednosta jen s úsměvem zamrkal: "Termín jsem Vám už předobjednal, máte ho ve zprávě. Tak zase za rok! :) "

Celá zkoprnělá jsem vycouvala z vyšetřovny a během dalších pěti minut už jsem byla s milou slečnou v kanceláři. Tomu říkám opravdu pracovní nasazení 24/7 :D Korunu celé té úsměvné story nasadil okamžik, kdy mi začal zvonit telefon, na jehož druhém konci byl pán od PPLka, jež mi právě přivezl profesionální sušičky potravin na testování a recenzi od hodňáků z Traminal.cz. Takže jsem je na dálku vyzvedla, zaklapla telefon a dořešila nabídku spolupráce s nemocnicí. Vyměnili jsme si kontakty a kdo ví, třeba mě příští rok uslyšíte v Olomouci na konferenci. :) A to jsem si zrovna dneska říkala, že budu mít prostě jen jeden obyčejný den.





Nějak mi z toho divokého tempa vyhládlo a tak, když jsme to v nemocnici uzavřeli, vydala jsem se krásnou procházkou směrem k nádraží a po cestě se zastavila v Šantovce na jídlo. Šla jsem na jistotu do Vegg-go, naložila si na kopec plnou misku jídla a šla si ho vychutnat ke stolkům opodál. Během chvilky se tam objevila skupina cca 30 dětí různého věku od školkových po první stupeň základní školy, všichni s tácky a proviantem od KFC. Chvíli jsem je pozorovala, jak do sebe sypou hranolky a kuřecí stehýnka a pak jsem si všimla jedné holčičky, která si v tom hloučku jako jediná oďubávala klas vařené kukuřice. Byl to zajímavý pohled, kterému dala korunu paní učitelka slovy: "Děti, prosim vás, hlavně pak dojezte i ty svačiny co máte z domu, ať nám pak mamky nenadávají jo?!" :D No, co už. Paní učitelka s táckem od stejného fast foodu a viditelnými zdravotními problémy šla dětem opravdovým příkladem. :(

A protože si tohle všechno žádalo opravdu něco speciálního, završila jsem své hody ještě výborným freshem z Fruitissima. Když jsem otočila kelímek, stálo na něm: LIVE WHAT YOU LOVE.





A tak jsem se jen usmála, sedla si do sedačky a mlčky usrkávala tu červenou sladkou šťávu a koukala na lidi okolo. Dnešek byl opravdu neuvěřitelný den. Další z těch, které budu určitě jednou někomu vyprávět. Dneska už to jsou tři roky, co jsem zdravá! A je to čím dál tím krásnější pocit.

Vaše

I.❤


Komentáře