#dosvatbyveformesif - Intro

4.12.2017

Dneska to bude trošku delší čtení, mám totiž něco velkého na srdci ...


Od mala jsem byla ve formě. Cvičila jsem gymnastiku a pak dlouho závodila v atletice. Nikdy jsem nebyla žádný mistrsvětaamoleta, ale troufám si říct, že formu jsem měla více než slušnou. Ploché silné břicho byl můj přirozený standard a já nechápala, jak to vůbec může mít někdo jinak. Vždyť to bylo "tak snadné"!



*Dráha byla mým druhým domovem. Třikrát týdně.




*Důkaz místo slibů. Kam se ty roky poděly? :) Slušných 12 let dozadu.




*Náš tým AC Slavia Havířov na MČR. Poznáte mě? :) Ano, jsem ta s tou bílou kočičkou na triku. A pokud si nejste jistí, tak opravdu pode mnou dřepí Pavel Maslák, můj spolužák ze základky, co ve škole tak zlobil, že jsem jednou dostala za úkol vzít ho na trénink...




Ve druháku na gymplu jsem měla dvakrát za sebou vážný úraz kotníku, ale přes zimu mě trenér dal zase slušně do pořádku. I přes prvotní obavy to vypadalo, že se vrátím k běhu přes překážky. Začalo jaro, teplo a s ním zase tréninky na čerstvém vzduchu. Na jednom takovém jsem ve vysoké trávě chytla klíště a když jsem ho pak doma našla zakousnuté v mé noze, nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, vytáhla ho a fungovala dál. Pak se ale začaly dít divné věci, ale o tom zase někdy příště. Zkrátím to - chytla jsem boreliozu, a protože jsme na to přišli až po delší době, měla jsem už druhé stadium nemoci a vážné (prý doživotní) příznaky jako srdeční arytmii, neurologické problémy, dezorientace místem a časem, nechutenství a totálně rozházený žaludek z antibiotik. Co ale bylo nejhorší, spala jsem klidně i dvacet hodin denně, byla jsem permanentně unavená a naši mě museli budit, abych se vůbec najedla. No byla jsem hotová. A tak jsem skončila s atletikou a pravidelný sport i forma, na kterou jsem byla zvyklá, byli ty tam.



*Jo, vždycky jsem musela nějak vybočovat. Ani taneční se neobešly bez mimořádnosti, závěrečnou jsem "odpajdala" se sádrou a druhým stupněm natažených vazů v kotníku. Šikovná holka, že? :D




Zhubla jsem. Hrozně moc. Kvůli nemoci a slabosti jsem přišla o spoustu svalů. Postupem času jsem se ale z boreliozy vyhrabala a naučila se fungovat i se slabší imunitou a únavovým syndromem. I přes původní strašení lékařů o doživotních následcích se mi nakonec povedlo můj zdravotní stav normalizovat a zbavit se většiny příznaků. Nabrala jsem zpátky nějaká kila, ale o svalech a formě se mluvit nedalo. No a pak ... jsem onemocněla rakovinou. To nevymyslíš! Kila opět letěly dolů, já se starala hlavně o svůj holý život no a dodnes nabírám zpátky všechno to, co si na mě nemoci sebraly.

Příští rok v červenci se vdávám a byť to zní sebevíc neuvěřitelně, díky mému nepravidelnému režimu a sedavému zaměstnání jsem vyměnila šest buchet na břiše za mazanec, který není zrovna to, čím bych se ráda chlubila. Já, (duší stále ještě) atletka! ... A taky specialistka na výživu ... Haha, jak že to je s tou kovářovou kobylou?

A tak jsem si řekla, že to tak už opravdu dál nejde. Na skříň s oblečením jsem si na jaře nalepila papír s rozpisem základního protahovacího cvičení na každý den, který mi sestavila má kamarádka, rehabilitační lékařka. To abych dala nejdříve do pořádku má bolavá záda a zpevnila Hluboký Stabilizační Systém (HSS). Jo, byla jsem fakt dost "zbořená". Cvičení brzy začalo přinášet kýžené výsledky, já jsem si postupně přidávala posilovací cviky, občas vyběhla ven, ale ... někde mezi tím vším jsem ztratila sama sebe. Zasekla jsem se a cvičení šlo do kopru. Několik měsíců jsem si říkala, že zase začnu, ale pokaždé jsem si vymyslela nějaké ale. Po ztrátě sama sebe přišlo nakonec i znovunalezení, chytla jsem druhý dech, začala se znovu realizovat. Vybudovala jsem vlastní nutriční poradnu, spustila několik dalších žádaných kurzů a začala svou práci rozjíždět opravdu naplno. Na cvičení nezbýval čas.



*Vítejte v mém království, poradně HLAVU VZHŮRU.




Na začátku listopadu už jsem si začala všímat, že na cvičení myslím čím dál tím častěji. Měla jsem tolik chuti cvičit, jenže mi do toho vždycky něco vlezlo. Klasika, určitě to taky znáte. Dokonce mi Ondra ze služebky v Americe přivezl fitness náramek a já se těšila, až ho vyzkouším a rovnou se i zapojím do výzvy mé oblíbené Jany Králikové aka Zásadně zdravě - #makamnasobesjajou11. Aby toho nebylo málo, přidala jsem se navíc i do projektu Do práce po schodech mého kamaráda a spolužáka z výšky Martina Králíka. (Jo, je to legrační, ale je to fakt jen (skoro)shoda jmen lidi, Jana je s krátkým i! :) ).

Zatímco Martinova "schodová výzva" probíhá po celý rok a můžete se zapojit kdykoliv, ta s Jájou byla jen v listopadu. Dny ubíhaly, schody mi šly krásně, ale sednout si na chvilku a dát dohromady report pro Jáju o mých pohybových aktivitách mi jednoduše nevycházelo. :( Do toho jsem zjistila, že můj nový náramek není kompatibilní se softwarem v mém mobilu a tak jsem do toho všeho odevzdala svůj telefon na přeinstalaci mému počítačovému zachránci Ondrovi. Takže jsem byla bez náramku a najednou i bez mobilu. Asi chápete, že jsem byla (a stále ještě jsem) jako bez ruky. Mobil se každopádně rozhodl, že to s ním nebudu mít tak jednoduché a tak už mě dva týdny drží v provizorním režimu a tím i daleko od náramku. Výzva s Jájou tak nakonec proplula kolem mě a nezbylo mi, než jen tiše přihlížet.

Už od jara, kdy jsem si přilepila ten cvičící papír s úvodním: "Už jsi dnes cvičila, Ivi?" na skříň, mi zrál v hlavně nápad, který jsem během listopadu konečně dotáhla ke konkrétní představě. S Ondrou oba víme, že se potřebujeme zase dostat do formy, trošku "vyšejpovat" a pravidelně se hýbat, nicméně nám chybí nějaký ten bič, pořádná motivace. Jednou z nich je naše svatba, chceme se na ní cítit opravdu báječně ve svých tělech i myslích a nenechat se brzdit zdánlivými malichernostmi. Pro mě to je například i otázka vyřešení akné, které mě poslední rok hodně trápí (asi stresík nebo co). Není pro mě snad žádná horší představa, než hromada zakrývacího makeupu roztápějícího se na mé tváři v horkém letním dni, který by měl být jedním z těch nejkrásnějších v mém životě. Děkuji, nechci.



*"Už jsi dnes cvičila, Ivi?". :)




A tak vznikl můj malý osobní projekt #dosvatbyveformesif, v rámci kterého bych chtěla pravidelně zveřejňovat v této blogové záložce na mém webu a pod stejným hashtagem na instagramu svůj (a občas třeba i Ondrův) progres. V prvé řadě především pro sebe, no a v konečném důsledku i třeba pro ostatní "Brides to be", které, jak jsem si všimla v mé poradně, často řeší formu dva měsíce před svatbou. Aktuálně máme my osobně do svatby sedm a půl měsíce a tak vyzývám všechny, kdo do toho chtějí jít s námi: pojďme se dostat do svatby do formy!

Možná vám vrtá hlavouco znamená to "sif" na konci? If je jednak taková moje přezdívka, zkratka jména Ivana. Místo Iv používám od gymplu If i jako dvojsmysl spojený s anglickým slovem if. No a shodou okolností po svatbě změním příjmení na Fitzková, takže se nakonec dopracuju i k iniciálám IF. Dobrý, co? :D Na náhody já prostě nevěřím.

Tímto článkem proto symbolicky začínám naši cestu za spokojeností, za formou a sebedůvěrou. Těším se, až vám ukážu, co pomáhá a funguje mě, až se s vámi budu moct o celý ten proces podělit, sdílet úspěchy i neúspěchy. Protože sdílená radost je dvojnásobná radost! Pojďme se tedy motivovat vzájemně, ať je ta cesta ještě o kus příjemnější. Já se těším moc, a vy? :)

Vaše

I.❤


Komentáře