#dosvatbyveformesif - poslední tažení

24.9.2018

Dlouho rozepsaný, poslední článek ze série #dosvatbyveformesif. Pohodlně se usaď, tohle totiž nevymyslíš!


"Jo, už to máme fakt za pár, ale konečně můžu s klidem říct, že se věci hýbou správným směrem a vše dostává reálné obrysy. A to včetně mého drobného já...

I když byl v podstatě celý květen ve znamení rodinných oslav svátků, narozenin, příjezdů i odjezdů, naučila jsem se najít si volný čas na aktivity, které jsou pro mě důležité. Už od příjezdu z Toskánska mám odškrtanou kompletní účast na workoutech, které si s bandou dáváme každou středu a tyhle tréninky si tak vysloužily stabilní okýnko v mém kalendáři (a rozhodně to nemá nic společného s tím potréninkovým piknikem plným lahodného jídla, co vždycky stíháme, než se rozutečeme domů :P ). Zároveň pak jedno z nových pravidel naší domácnosti zní, že alespoň jeden den z víkendu využijeme k pěšímu, cyklo nebo bruslo - výletu. A pokud ne, roztahuju automaticky podložku doma v předsíni a bombím si to pěkně na tvrdo tam. Bez kompromisů."

... takto vypadalo intro do tohoto blogu, které jsem rozepsala začátkem června. To jsem ještě zdaleka netušila, že těchto pár vět bude vše, na co jsem se zmohla a pak mě tajfun před- i po-svatebních příprav vrátí zpátky na židli k počítači až dva měsíce po svatbě. Dokonce jsem až teď před pár dny zjistila, že jsem měla nějaký článek rozepsaný. Eh. Co na to říct.




*Autor fotky Fotograf Obecný.



Zatímco jsem si na začátku června plula pár dní na růžovém obláčku, veselé příhody už si na mě zase brousily zuby. Že se jim však budu smát až několik měsíců zpětně mi při jejich návštěvě neřekly. Vezmu vás proto dneska opět zpátky v čase, ať si to užijete pěkně se mnou a se vším všudy. (Tohle je docela fajn kompenzace hodinek od Hermiony. Pořád čekám, kdy už je uvedou na trh a ono nic. No. Nevíte náhodou někdo, kdy to bude?)

Asi jsem si tehdá v červnu, když jsem vám psala ty úvodní řádky, myslela, že vás květnových událostí nějak ušetřím, nebo co. Ale kdepaaaaak. Tak jednoduše z toho nevyváznete. Během toho všeho, co jsem vám totiž v úvodu popsala se stala jedna stěžejní situace:


Květen

... ségra odletěla na měsíc pracovně do UK. Jako bych přišla o jednu ruku. Tu pravou. Všechno kolem svatby jsme totiž koumaly spolu a já jí říkala Manažerka svatby. :D Takže rozumíte správně, sotva jsem si bez ní před tím naším ultraalternativním počinem utřela z... teda nos.

Znovu mi začaly růst osmičky (jo, všechny čtyři najednou, tak jak to mám nejraději), takže jsem týden necítila půlku vlastního obličeje a zoufale vyhlížela den, kdy se probudím a ono to zázrakem přejde. Nakonec přešlo. Pleť se mi ze superkrásné měnila rychlostí blesku na superpubertální a zpět, ale já se uklidňovala, že to nakonec dobře dopadne. Prostě musí a času ještě dost. To mi ještě pořád nedocházelo, že jsme datum svatby trefili přesně na den s jediným dnem v měsíci, kdy bych nejraději zůstala zalezlá v noře pod peřinou, pro jistotu na nikoho nemluvila a čekala, až mě přejde nálada ála sedmihlavá saň, kterou nikomu nepřeju. Ano, chápeš správně. To období ženského cyklu, kdy má pleť vypadá ještě hůř, než normálně. Začátek menstruace. V den svatby. To prostě NECHCEEEEEŠ!!!! I v tuto chvíli jsem ale doufala, že to ještě nějak zachráním.

Trénovala jsem už s železnou pravidelností, tělo sílilo a získávalo konečně ty správné tvary, já se vydala na zátěžový test kyčlí s želvím batohem na zádech na výlet křížem krážem republikou (a taky zamávat té mojí bobynce na letiště v Praze), konečně mi do Brna dorazilo kolo, začínala jsem mít pocit, jak to máme všechno pěkně pod kontrolou a fakt jsme udrželi i to pravidlo víkendových výletů. Celé dva týdny. :D A pak to začlo!









Červen

Ještě tou dobou, když jsme s Ondrou jeli na motorce do Koryčan za Brnem nechat mi na míru zhotovit v sídle mých nejoblíbenějších Ahinsa shoes kopyto, abych mohla na svatbě chodit nejen bosa, ale i v balerínkách mému srdci nejbližších, jsem si spokojeně pokyvovala, jaké je to plánování svatby nakonec vlastně pohodové. Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou se nade mnou začaly stahovat temné mraky, které se mi nedařilo rozehnat. Doběhl mě stres z toho, že vlastně nic není včas, jak jsme původně zamýšleli.

Konkrétně? Měsíc a půl do svatby a my neměli dodělaný ani svatební web (to bych ještě přežila, dyť vlastě o nic nejde), ani, a to hlavně, naše svatební oznámení! To totiž čekalo na verdikt sáhodlouhého jednání s úřady stran obřadu v areálu Fojtství v Oldřichovicích, kde měla celá svatba probíhat. Tento příběh si pro vás ale šetřím na samostatný článek, jen počkejte.

Začal mě tlačit čas a když už jsem konečně dotáhla do tiskárny finální verzi, byla ve špatném rozlišení. Opět jsme se zdrželi o několik dalších dní. Po večerech jsem nadepisovala obálky, až mi z toho svítilo vzadu v lebce, postupně jsme objeli nejbližší rodinu, abychom je ubezpečili, že svatba vážně bude ( :D jako teď mi to přijde strašně legrační, ale tehdy? V noci jsem z toho několik dní nespala!), já si do toho všeho ještě střihla drobný catering v Havířově pro mé nejmilejší Yogaia studio k příležitosti jejich otvíračky a mohla jsem jít rovnou vypustit duši. Ne, moment, ještě ne. Právě otvíračka Yogaii mi tehdy dodala další vlnu síly a energie, která přišla jako na zavolanou. Moni, Kači, děkuji vám z celého ❤.















Pár dní před příletem ségry zpět do Česka mě čekala první zkouška svatebních šatů. Jako já a šaty? Teprve se sbližujeme. A svatební? Fuuuuu, to je na mě vážně moc. Zdálo by se, že vlastně zas tak o nic nešlo, protože ty holé kusy látky měly do šatů ještě hodně daleko, nicméně jsem se opět střetla tváří v tvář vlastní nerozhodnosti při odpovídání na detaily, které byly naprosto nad rámec mého klučičího uvažování. Dejte mi více než jednu možnost k výběru a zařídíte u mě paralýzu v řádu několika minut, v horším případě dní nebo i týdnů. Završila to hláška švadlenky: "Nevěsto, ale vy nám hubnete! Celých DESET ČÍSEL na bocích, to musíte zabrzdit, ať nám z šatů nevypadnete." Ehm. Rovnou vás uklidním, že se z velké části jednalo o chybu měření :D Kdybych zhubla deset čísel, tak už se asi vypařím. :D Ale dlouho jsem z té informace byla vcelku zkoprnělá, to vám povím! Děkuji proto tímto mým zlatým družičkám, že se mnou první zkoušku tak hezky zvládly, děkuji, že jsme vcelku hladce vybraly outfity i pro ně a že mě stále ochotně (doufám teda) ubezpečovaly, že to všechno bude přece dobrýýýýý. Jo, jasně. Za pět dní to musím otočit znovu do Havířova. Na další zkoušku. Zase bez ségry.





V mezičase jsme v Brně plánovali líčení a styling s následným předsvatebním focením, v rámci něhož jsem se totálně psychicky zhroutila tak, že jsem nakonec celou akci musela nalíčená mezi dveřma odvolat, protože toho už na mě bylo prostě moc. Nemluvě o tom, že se mi během našeho posledního cyklovýletu povedlo vypálit na zádech kříž od sportovního trika, který se bude jistojistě skvěle vyjímat v obrovském výstřihu přes celá záda na mých svatebních šatech. Ondru to tehdá strašně pobavilo, když jsem to triko sundala. On jediný totiž netušil, jak moje šaty budou vypadat a že jsem si právě zadělala na další velký případ k vyřešení. Několik týdnů plných práce, předsvatebních příprav, nekonečných telefonátů, mailů a schůzek si vybralo svou daň. Přišli jsme s Ondrou o veškerý náš (nejen společný) volný čas a to je snad ještě horší, než tikající bomba. Která právě vybuchla. Přesně měsíc před svatbou.

Pověsila jsem proto svou práci až do svatby na hřebík, omezila komunikaci skrze sociální sítě na nutné minimum a získala alespoň pár hodin denně navíc k zařizování svatby. Až teď si zpětně uvědomuju, jaké štěstí mám, že si můžu dovolit alespoň částečně řídit svůj pracovní svět podle sebe a aktuálních potřeb. Jak moc jsem občas nevděčná za to, co mám. A zároveň mě hned napadá, jak to asi dávají ostatní nevěsty, které až do svatby sekají v práci osmičky, v horším případě i dvanáctky. Ranní, odpolední, noční. Tak se třeba pod článkem podělte o svůj příběh, možná se mi díky vám nakonec povede zbavit toho smutně-ironického pocitu, že jsem se nechala strhnout malichernostmi a svatební přípravy si zdaleka neužila tak, jak jsem si před rokem a půl po zásnubách na mou duši a na psí uši slíbila. Abych se z toho přece nestresovala. Prosím. To malý dítě ve mně je teď totiž tuze naštvaný, že jsem si zas něco odpřísáhla a pak to nedodržela. Taky to znáte?





Nebyl ale čas na dlouhé vzlykání, musela jsem se sebrat a odjet na další zkoušku šatů. Pleť se mi zhoršovala čím dál víc a já věděla, že už to nedokážu zachránit. Tréninky šly do kopru, potřebovala jsem každou minutu, abych dotáhla ten kopec předsvatebních restů, který na mě čekal. Tajně jsem navíc každý den od dvou do šesti (jediné časové okno, kdy nám svítí slunce přímo do oken) ležela na balkoně a chytala sluneční paprsky, abych dopálila to, co nemá být vidět. Dokud však nezačalo "období dešťů", které trvalo skoro tři týdny a já neopálila ani ťuk. Ondra o tomto mém počínání samozřejmě neměl ani potuchy.

Předsvatební focení jsme nakonec zpískali s mou úžasnou kamarádkou a shodou okolností majitelkou zmíněného Yogaia studia - Monikou a díky tomu jsme silou našich pevných vůlí a zatnutých zubů dali s Ondrou dohromady i ty webovky, protože nám bylo jasné, že nestíháme včas objet s pozvánkami všechny hosty osobně. Ještě, že žijeme v tom 21. století - zásluhou internetu jsme zvládli komunikovat s hosty alespoň hromadně virtuálně a vyrozumět všechny, které bylo potřeba. Spaní, příjezdy, odjezdy, účast/neúčast, děti, zvířátka ...







Červenec

Tři týdny do svatby, čas se zrychluje, dny zkracují (jo,jasně If, v červenci?!). Stále rozvážíme zbylá svatební oznámení, bereme si s Ondrou týden dovolené kolem státních svátků (od letoška si budu Cyrila, Metoděje a mistra Jana Husa perfektně pamatovat!) a začíná to pravé předsvatební odškrtávání z to do listu. Bylo to 4. července, když mi podruhé během celých předsvatebních příprav došla síla, já měla pocit, že jsem na celé to šílenství absolutně sama a i když jsem nevěřila, že by se to někdy v životě mohlo stát právě mě, seděla jsem na břehu řeky, plakala jak nikdy a prohlásila, že takhle já se vdávat nechci. Že jsem si to takhle nepředstavovala. Že je toho na mě moc. A že mám o sebe vážně strach. Však všichni víme, že zrovna já se svojí ne zrovna hvězdnou diagnózovou minulostí musím držet stres na hodně krátkém řetězu. A ten jsem právě povolila natolik, že ta bestie běsnila snad po celém vesmíru i daleko za všechny planety.

Berme to ale z té lepší stránky: aspoň se všichni (včetně mě) konečně pořádně chytli za nos a přestali předpokládat, že jsem snědla všechnu svatební moudrost světa. Aleluja. Vzlety a pády tímto považuju za svůj denní chleba, který už aspoň trošku umím žvýkat, takže jsme si pobrečeli, řekli, kde nás boty tlačí a začli se znova zvedat od té řeky, co odnesla potok mých slz i trápení. Máma s tátou i skrotchýně byli fakt úžasní. Tolik toho za nás nakonec zařídili, že jim dosmrti nedokážu slovy popsat, jak moc to pro nás znamenalo. Díky, rodičové naši! :*





Do svatby už jsem si nezacvičila. Stres jsem se snažila držet zase zpátky na uzdě, ale i tak bylo na mém tělíčku cítit, že se mu to tréninkové "nicnedělání" ani za mák nelíbí i přes to, že jsem si aspoň to jídlo hlídala, jak jsem jen zvládla. Na poslední chvilku jsem změnila i vizážistku a kadeřnici a místo nich povolala "do služby" mou, teď už dvorní vizážistku a kamarádku Paula Visage. Shodou okolností nám první zkouška líčení i účesu vyšla na den, kdy jsem měla i finální zkoušku šatů, takže jsem si mohla udělat jasný obrázek o tom, jak hustý to nakonec bude. Doják největší! Pleť jsem tou dobou měla zase o chlup lepší a já konečně věřila, že jsem ty temný mračka rozehnala. No ... no a pak přišla na řadu "problematika hranatého svatebního koláče", které s dovolením rovněž pověnuju celý vlastní článek. Joooo, to se nasmějete!





V půlce července jsme si s vizážistkou střihly ještě jednu zkoušku líčení, které mi ale naopak vůbec nesedlo a já zase znejistěla. Tohle pro mě byla opravdu zásadní věc, jenže další termín zkoušky už nebyl z důvodu časové tísně reálný. Nervy, nervičky. Zároveň jsem se přehoupla do druhé půlky mého cyklu, což znamená postupné zhoršování pleti a v kombinaci s rostoucím stresem jsem si zadělávala na pořádný průšvih na obličeji.

Týden před svatbou jsme doručili poslední svatební oznámení, zahájili odškrtávání všech zařízených věcí a vylučování těch, které už prostě nestíháme. Naučili jsme se efektivně delegovat práci mezi všechny zapojené články našich nejbližších, ujistili se, že všichni ví, kde budou spát, v kolik, kam a jak se mají dostavit, já jsem odjela do Havířova k našim doladit poslední detaily (stále s tím vypáleným křížem na zádech) a doufala, že Ondra přijede ve čtvrtek k nám, jak jsme byli domluvení. V pátek ráno nás totiž čeká Úřednická svatba.



*Autor fotky Fotograf Obecný.



Long story short, záda jsem nakonec dotahovala samoopalovacím krémem, který, díky bohu, stáhl ten nejmarkantnější rozdíl. Mazat si záda každých osm hodin poslední tři dny před svatbou? To prostě nevymyslíš. Že mi ještě ráno v den svatby bude Ondra plácat na záda tuhle spásu? Jakbysmet. Nakonec si říkám, že kdyby existovala soutěž v nejneuvěřitelnějším předsvatebním příběhu, byli bychom určitě hrdými účastníky. Ve čtvrtek mi totiž zazvonil telefon a v něm Ondra pravíc: "Lásko, promiň, přijedu později. Omylem jsem nasedl do špatného vlaku a jedu do Opavy".



Vaše

I.❤


Komentáře