"Asi mi z toho všeho brzo praskne hlava." Tak přesně tohle je myšlenka, která mě provází posledními čtyřmi měsíci. Tolik kotrmelců, vzletů, pádů a sbírání se ze země jsem vážně nečekala. To toho ještě opravdu nebylo dost? Tak si držte klobouky, dneska si spolu ty uplynulé měsíce proletíme, ať jste konečně v obraze i vy. Slibuju, teď už to (snad) celé začne dávat smysl...
*Autor fotky Srikanta H. U, Unspash.
Dvatisíceosmnáctka u nás začla pěkně zostra. Jak jste už určitě četli v předchozím článku, byli jsme v solidním presu se ségřinou diplomkou. Do odevzdání její práce zbýval poslední týden, my ji opět adoptovali a prožívali celé ty peripetie s ní. 24/7. No co vám budu, atmosféra by se dala krájet a já jen tajně doufala, že z toho všichni vyvázneme bez větší újmy na zdraví, na těle i na duchu. Long story short, nakonec jsme to stihli. Bylo to drama do poslední minuty, ale celých krásných 7 minut před deadlinem svítila Aniččina diplomka v intranetu a my mohli jít konečně vypustit duše. Aleluja.
Půlka ledna ta tam a abychom se nenudili, střihli jsme si ještě výměnu dveří od bytu. Stěhování nábytku z předsíně, prach všude, kam se podíváš, malování, schnutí, stěhování zpět. Nic na svém místě. Fuuuuiiiiiii! To je tak akorát něco na mou obsedantně kompulsivní poruchu, to vám povím. :D A protože nejsem žádná troškařka, bylo na čase začít se znovu věnovat své výzvě #dosvatbyveformesif. Tentokrát ale trochu jiným způsobem. Kyčle mě bolely čím dál víc, i když jsem je nijak nezatěžovala a tak jsem rozbubnovala tamtamy a dohodla si kontrolu u mé zlaté kamarádky Marty, která jakožto MuDr na rehabilitačním bude nejlíp vědět, co si to ty moje kyčle usmyslely. Inu vyrazila jsem na další dobrodružný výlet směr rentgen v nemocnici Ivančice. Jak poetické.
Vyhodnocení rentgenu nebylo okamžitě, ale i tak bylo jasné, že bez rehabilitací se neobejdu. Martin výraz v obličeji totiž nevěstil vůbec nic dobrého. Domů jsem jela s žádankou na desítku rehabek a po cestě mi volá Marta zprávy od samotného primáře, který posuzoval můj rentgen.
"Ivi, je to blbý. Máš preartrozu kyčelního kloubu (v papírech psanou jako femoroacetabulární impingement syndrom, supr cool název, co?). Primář prý u tak mladého člověka ještě takhle poničenou kyčel neviděl. Ty rehabky budou fakt nutné, doufejme, že zaberou. Kdyby se to nelepšilo, budeme muset začít řešit, co dál. Nebudu tě strašit operací, ale i to je možnost. Držím ti palce!"
Čelní srážku s náklaďákem jsem nezažila, ale nějak takhle si představuju tu pecku. Byla jsem v šoku. Já, srdcem stále ještě atletka, co pořád někde lítá, běhá po kopcích a bez sportu je jak bez duše najednou bude řešit, jestli vůbec ujde pár kiláků bez bolesti? No bylo mi hrozně a nejhorší na tom bylo, že mě ty nohy fakt zatraceně moc bolely. Představa, že by se to ještě mělo zhoršovat, mě naprosto děsila. Do našeho polorozbořeného bytu jsem přišla totálně zničená, s rozpisem rehabilitací v ruce. To jediné mi dávalo naději. Už jen fakt, že jsem měla opět štěstí v neštěstí a zrovna se uvolnilo poslední místo na rehabkách, abych mohla začít okamžitě dávat dopořádku ty svoje poničené nohy, mi dával nějakou vnitřní víru, že se z toho zase vyhrabu. Musím!
A tak, jak je už u mě zvykem, počáteční beznaděj vystřídalo odhodlání vybojovat si zase další kus svého zdraví. Výzva #dosvatbyveformesif tak najednou nabrala totálně jiný ráz, o kterém jsem měla v úmyslu napsat mnohem, mnohem dřív, ale chtělo to svůj čas. Začala jsem chodit pravidelně na rehabky, učit se znovu mechaniku pohybu vlastních dolních končetin a přepisovat to špatné, co se samy během té spousty let naučily, abych zastavila to, co jsem svou nedbalostí zapříčinila. Znovu jsem se učila došlap na chodidla, zátěže při cvičení s vlastní vahou a třeba i takový prachobyčejný dřep, díky kterému jsem pravděpodobně dopadla tak blbě. Doma jsem poctivě trénovala všechno to, co jsem měla z rehabilitací předepsané, do toho dál chodila naši kamarádskou výzvu #dopraceposchodech a taky nešla spát dřív, než mi na hodinkách svítilo aspoň 10 tisíc kroků. A ono to zafungovalo!
Na pozadí událostí kolem zmiňované diplomky a problematiky bolavých kyčlí jsem zároveň v přísném utajení ladila spolupráci s 100%PURE Czech Republic. A tak jsem jako první únorovou pecku zveřejnila otevření showroom&store 100%PURE u mě v poradně HLAVU VZHŮRU v centru Brna. Rehabky dál pokračovaly rychlostí světla, čas běžel jako voda v divoké řece a do toho všeho jsme se prokousávali výběrem dodavatelů na naši letošní svatbu. Šaty, z jejichž výběru jsem byla naprosto zoufalá, video, fotograf, catering, svatební oznámení, vizážistka, kadeřnice a taky ochutnávky sladkého baru a svatebního dortu, dlouhé vybírání příchutí, kombinací, vizuálu. Byla toho hromada, ale já věděla, že když zvládneme do března zařídit toto, jsme v klidu. Aspoň jsem si to teda moc přála, protože představa, že odjedu na měsíc pracovně do Toskánska, vrátím se v půlce dubna a do svatby mi zbydou na všechny ty taškařice tři měsíce, byla vskutku ... no šílená.
Ještě dva highlighty si únor 2018 rozhodně zaslouží. Tím menším jsou obligátní kontrolní testy na hematologii v Havířově, tentokrát i s rentgenem, ultrazvukem a výsledky z ECHA, které proběhlo už v lednu. V té rychlosti jsem si dokonce zapomněla nechat udělat rozšířený krevní rozbor kvůli veganství, tak vám tu veřejně slibuju, že to v létě napravím. Všechny testy každopádně dopadly na jedničku a vzpomínka, která se mi z tohoto dne už navždy bude vybavovat je ta, kdy se sestřička rozplakala, když jsem jí říkala, že příště už dojdu s novým příjmením. Takovej doják! Jo. Ten čas fakt strašně rychle letí a před pěti rokama jsem jí tam stála ubrečená já, protože mi zrovna říkala, že jsem hodně nemocná a změní se mi celej svět. Mazec prostě!
No a ta druhá paráda, ta je rozhodně majestátná. Moje mladší, avšak vyšší já, mělo promoce. Přivítali jsme tak do rodiny dalšího člena s Ing. před jménem, já byla totálně dojatá a bulila jak želva, div mi srdce hrudníkem nevyskočilo a prostě co vám budu povídat, ta moje ségra je prostě šikula veliká! A tak mi vlastně vůbec neva, že jsem nakonec k tomu Ing. já sama nedošla a jsem poslední z rodiny, kdo ho ještě nemá, protože pro mě je mnohem víc, že jsem mohla být u toho, když si tuto etapu prožívali brácha se ségrou. No. Doufám, že mě za tohle patetické okýnko pochválí. Už to vidim. :D
Ani vlastně nevím, jak ten začátek března utekl. Myšlenkama jsem už dávno byla sbalená v batohu směr Toskánsko s Čistým sportem, kde jsem měla měsíc vařit pro tři turnusy bláznivých sportovců, ale v Brně na mě čekal ještě kopec zařizování, aby se to tu beze mě za celou tu dobu nepřítomnosti úplně nesesypalo. Hned na začátku měsíce mi konečně po čtvrt roce vyšel termín na zkoušku šatů v Momentech, neb If, ta prostě nemůže mít jen tak ledajaké svatební šaty! :D Už už to vypadalo, že domů odejdu s pořízenou, ale nakonec jsem couvla. Nebyly to prostě přesně TY ony. A tak jsem došla domů, sedla k počítači a píšu švadlence z Havířova, zda mi ušije šaty přesně podle mých představ. Hádejte co! Chvilku přede mnou jí jedna slečna zrušila šití a tak se uvolnilo poslední letošní místo pro svatební zakázku. Jo, jsem fakt haluzák jako blázen!
Do toho všeho nám cukrářka odřekla kompletní zadání sladkého baru i svatebního dortu a já začínala propadat regulernímu zoufalství. Naštěstí máme na catering tu nejšikovnější partu se zlatýma ručičkama i srdcem na pravém místě, a tak jsme zadali i všechno sladké jim. A to teda bude jízda! Všechno je nakonec tak, jak má a mě tyhle životní situace pokaždé učí hrát s tím, co je aktuálně k dispozici.
Odjezd do Toskánska se blížil světelnou rychlostí, já ještě honem zadala kamarádce do šití kniferoll (handmade rolovací obal na přepravu nožů), odjela se rozloučit s našima, stihla v Havířově i zkoušku šatů u švadlenky, zadala je do šití a konečně si mohla vydechnout, že aspoň toto mám splněno a snad nepůjdu k oltáři s holým zadkem. :D Začátek března je shodou okolností období, kdy mi před pěti lety přišli na Hodgkinův lymfom, a tak jsem se v tom všem pustila ještě do sepsání prvního článku ze série Plešatého deníku, abyste tu měli co číst, když budu pryč. Na poslední chvíli jsem si na pankáče, v barvách HLAVU VZHŮRU, zašila moje "vařící boty", co jsem rozsekla vloni v Toskánsku, nechala si nabrousit nože, naskladnila zboží do obchůdku, vyprala asi trilion praček oblečení a pak se sbalila tak, že jsem měla nakonec ze všech lidí v Toskáně nejmíň věcí. :D
Nechci se tu rozepisovat, jak bylo v Toskánsku, protože to by vydalo na samostatný článek. No, možná i na knihu. :D Důležité je, že to tam bylo fakt nabombený, hláška střídala hlášku a já jsem si od tama odvezla spoustu super zkušeností, krásných vzpomínek, nových přátelství a co hlavně?! Odhodlání dát těm mým nohám ještě šanci a zkusit to s nima znovu. Ono když jste totiž měsíc mezi partou lidí, co neposedí ani minutu, pořád sportujou a když se zrovna nehýbou, tak o tom aspoň mluví (nebo jí, nebo spí :D), tak vás to prostě naočkuje.
jak už jsem psala, první půlku dubna jsem trávila ještě v Toskánsku, kde, na rozdíl od Česka, byla tou dobou nečekaně dost solidní zima. Když jsem přijela zpátky, měla jsem několik dní fakt velký problém zvyknout si na počasí a zatímco všichni venku lítali v kraťasech a triku, já s sebou všude tahala mikinu, bundu a dlouhý gatě. Pomalu jsem se vracela zpátky z té měsíční mimózy, ale jedno mi zůstalo - nezvladatelné nutkání jít si okamžitě zacvičit.
K mému štěstí zrovna parta kámošů začala plánovat společné venkovní workouty a tak jsem do toho spadla rovnou po hlavě. Bylo mi jasné, že když nepřijdu na ten první, který byl jen pár dní po mém příjezdu, vyprdnu se na to úplně. A to jsem nechtěla. No a tak jsem zvedla zadek, po letech se oblíkla do tréninkového a vyrazila na první nakládačku. Sešla se nás super parta, po tréninku jsme dali piknik, hezky chillovali na sluníčku a já měla pocit, že jsem se podruhé narodila. Ten feeling! Byl zpátky. A mě bylo jasné, že tentokrát se ho už jen tak nevzdám.
Ze cvičení se stala moje nová droga a já začala postupně zkoušet, co všechno moje nohy zvládnou. U našich jsem po několika letech protočila kolo, které brzy přivezu do Brna a po dvou týdnech jsem zkusila i zlehka pár metrů popoběhnout. Jo, jo, jo. Já vím. Dávám bacha, nebojte. Na běhání to ještě úplně není, ale už teď vím, že jsem se bála možná až zbytečně moc. Kyčle poslouchají, já naslouchám na oplátku jim a společně nám to jde opravdu parádně. Takže hlavičky, jsem zpátky v sedle a i když jsem už vůbec nevěřila tomu, že to tu někdy napíšu, musím zkonstatovat, že #dosvatbyveformesif frčí dál! Ono to dlouhé ticho nakonec mělo svůj smysl. A teď? Teď začne ta pravá bouřka! Tak stay tuned a brzo zase ahooooj. :)
Vaše
I.❤
