2v1: Holka s cejchem

15.4.2019

Ať chci nebo ne, musela jsem se s tím naučit žít. S tou tlustou složkou nacpanou mou životní anamnézou. A i když do ní naštěstí za posledních pět let přibylo jen pár zpráv z rutinních vyšetření, musím ji vláčet sebou životem dál. Říkají mi holka s cejchem a mají k tomu dobrý důvod.


Pondělí 8.4.2019

Jedu si takhle, jako každé pondělí posledních pár týdnů, šalinou na mamáč (předporodní kurz). Libuju si, jak mi konečně trochu povyrostlo břicho a já to dopracovala do té krátké etapy života, kdy stačí v MHD rozepnout bundu a půlka sedících rázem stojí na dvou a nabízí mi své místo k sezení. A já? I když bych jindy hrdinsky odmítla, tentokrát si to hodlám užít, každou takovou nabídku využívám a lebedím si jak královna na trůnu. Ještě aby ne, za pár dní mi začíná osmý měsíc těhotenství.

Beru tedy místo do uličky, přede mnou prostor na kočárky. Pohodlně se usadím a koukám tak nějak do prázdna, když v tu ránu šalina prudce zastaví a pán, který byl zrovna na cestě zaujmout čerstvě uvolněné místo u okna vedle mě, se obtočí kolem tyčky na držení a celou svou vahou na mě přistane. Což o to na mě, ale hlavně v té rychlosti stihl dát před sebe loket a opřít se jím o moje sedmiměsíční břicho. Neviděla jsem ho přicházet, šel mi za zády a tak ani já nestihla v té události trvající asi tak nanosekundu udělat nic lepšího než před sebe honem dát aspoň svou ruku a tím ho alespoň trošku zbrzdit. Pozdě. Sesunul se s tichým "pardon" na sedačku vedle mě a celou cestu neřekl ani půl slova.

V první chvíli jsem byla hlavně v šoku a polekaná. Došla jsem do mamáče, při převlíkání zjistila, že i když mě to břicho bolí, jako by se mi do něj právě opřel devadesátikilový chlap v plné rychlosti, nejeví žádné známky pohmožděnin ani ničeho podobného. Zase jsem měla z pekla štěstí. Otřepala jsem se jako slípka, kterou pravidelně honil po dvoře náš pes a šla si užít lekci.






"Ivka, pritiahni bradu ku kolenám," povídá mi v hluché chvilce, když ležíme na jogamatkách, kamarádka z mamáče, co cvičí vždycky vedle mě a pracuje jako fyzioterapeutka. Tak som urobila. :) "Tak to som rada, že ju asi nemám len ja, tu diastázu." V první chvíli mě ta informace nechala zcela chladnou, jo jasně, já a diastáza, jachacha, to už by bylo fakt k neuvěření a ptám se, jak se to pozná. "No keď pritiahneš bradu ku kolenám a vytvorí sa ti taká strecha z priamych brušných svalov na bruchu, tak ju máš. Vyzerá to celkom hnusne." Aaaaaaaaaaaaaaaaaha!

Hlavou mi prolítly poslední dva měsíce, kdy jsem se vždycky při tomto manévru zapojení přímých břišních svalů mohla smíchy potrhat, jak to vypadá, že mám v břichu nějakýho aliena. Fakt to je docela děsivý pohled, taková velká střecha na břichu, která zmizí, když svaly zase uvolním. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo být něco nežádoucího, nicméně je na místě zmínit, že od doby, co jsem těhotná se snažím přímé břišní svaly nezatěžovat, i když je to pro mě velice náročná změna. Hluché místo pominulo a my se vrátily zpátky k tématu lekce.

Moje hlava neměla zrovna prostor přemýšlet nad tím, co se to kolem mě za poslední dvě hodiny semlelo, po mamáči jsem totiž pádlovala rovnou do showroomu s nábytkem z masivu, kde jsem měla konečně po měsíci složitého vybírání potvrdit zadání zakázky na výrobu naší nové postele. Pamatuju si to jako dneska, jak jsem se ségrou vycouvala z obchodu se zavíračkou s dalším velkým broukem v hlavě. Zase jsem to nerozsekla. Ono když mi totiž dáte na výběr více než jednu variantu, je dost možné, že si taky nevyberu nikdy, to jsem celá já. Seděly jsme se ségrou na kamenné zídce u obchoďáku a rozebíraly všechny možné varianty, dokud nás nezačly zábst zadky a nebyla taková zima, že jsme to nakonec zabalily a šly každá svým směrem domů.


...


Břicho mě pořád ještě pobolívalo, když jsem večer za tmy dorazila do vyhřátého bytu, postavila na čaj a šla si dát horkou sprchu. Čekalo mě ještě několik hodin řešení problematiky postelové zakázky. A pak? Najednou jsem měla chvíli času uvědomit si, co se mi ten den událo. Téma diastázy se vrátilo zpět do čela mého myšlenkového pochodu a mě se vybavilo hned několik případů mých kamarádek, které s tímto měly po porodu už navždycky takové problémy, že už když mi to říkaly, v hlavě jsem si opakovala, že tohle se mi určitě nikdy v životě nestane. Jsem přece sportovec, svaly mám pevný a dobře vycvičený. To by v tom byl čert! Nějak mi to celé nedávalo smysl a tak jsem zkusila pohledat, jak se ta diastáza v těhotenství indikuje. A fakt! Zvednutím hlavy vleže k pokrčeným kolenům. Když svaly vytvoří na břiše jakoby střechu, je přítomen rozestup přímých břišních svalů - diastáza. Oblilo mě horko, čas se zastavil a můj svět se nadobro zhroutil.

Připadala jsem si jako ta nejhorší matka svého ještě nenarozeného dítěte na celém světě i v dalekém vesmíru, co byla v těhotenství asi příliš laxní a teď se jí to pořádně vymstilo. Poprvé za celých uplynulých sedm měsíců jsem propadla nezvladatelnému sebedestrukčnímu pocitu, že se nedovedu postarat o sebe, natož pak o své dítě, že je to už fakt přes čáru a že to prostě nedám, že už nemám ani kapku síly řešit další problém navíc. Brečela jsem, ne, doslova jsem řvala zděšením uprostřed noci v prázném bytě. Ondra byl tou dobou s motorkou na trajektu směr Maroko s plnou hlavou svých starostí a já myslela, že se tu dočista zblázním. Za svůj krátký život jsem zažila opravdu hodně low momentů, ale tenhle? Ten byl zatím nejhorší ze všech a to mám zatraceně s čím srovnávat. Až teď jsem si uvědomila, že v tomhle srabu už nikdy nebudu sama, že teď už nejde jenom o mě, ale i o toho mrňouse, co teď v mojem břichu určitě absolutně nechápe, co to ta mamka zase blázní.

Napsala jsem ségře na facebook, co se děje a doufala, že ještě nešla spát. Během vteřiny mi volala. Zvedla jsem telefon a dobrou minutu se snažila popadnout dech a trochu se zklidnit, abych ji nevyděsila do totálu a zvládla jí vysvětlit co se mi to zase stalo. Ani jsem nedomluvila, když mi řekla, že si balí svých pět švestek a jede za mnou prvním rozjezdem, který chytne a zůstane u mě, dokud bude potřeba. Zavěsila a já se šla pokusit uklidnit do vany a smýt ze sebe tu hromadu slaných slz plných vlastního neštěstí.

Přijela a už asi po stomilionpáté mě zase zachránila. Moje bobynka, které budu za tu všechnu její péči a velký srdce nadosmrti i ve všech dalších životech vděčná. Byla jsem už vcelku schopná mluvit, relativně v klidu jsem jí vysvětlila, co se stalo, chvíli jsme si povídaly, já se pokusila do sebe nacpat aspoň kousek večeře, kterou jsem samozřejmě v zápalu večerních událostí úplně zapřela a šly jsme spát. Hlídala mě celou noc až do rána, šla později do práce a vymyslela se mnou další strategický postup.



Úterý 9.4.2019

Ráno jsem vstala naštěstí s čistou hlavou, nohama pevně na zemi a odhodlaná se postupně prokousat vším tím balastem, co mě zase obklopoval. Ségra vyrazila do práce, já konečně objednala tu proklatou postel a pak rozbubnovala tamtamy. Termín pravidelné gynekologické poradny v těhotenství, který mě čekal příští týden, jsem si nechala přesunout na středu, ať se ujistíme, že ten incident v šalině neměl žádné následky na miminko ani jeho pětihvězdičkový mamahotel. Napsala jsem lektorce z mamáče, jestli mi prozradí příjmení oné kamarádky fyzioterapeutky, se kterou jsem se včera bavila o té diastáze a rovnou jsem se poptala i jí, co si o tom myslí. Přišlo první uklidnění, v těhotenství jí mají v podstatě téměř všechny ženy, nedá se tomu fyziologicky moc předejít, když se prostě břicho zvětšuje z nuly na sto. To dá rozum, že? :D

Zkontaktovala jsem tedy ještě tu kamarádku, poptala se, jak to řeší ona, dostala od ní pár vhodných cviků (k jejichž cvičení jsem se samozřejmě ještě vůbec nedostala a nějak tuším, že ani nedostanu), tip na těhotenský podpůrný pás (a ten vám vřele doporučuju, břicho je pak lehčí a hlavně tolik nebolí záda) a během povídání jsme dospěly k tomu, že z logiky věci a taky anatomicky prostě v těhotenství nemá smysl diastázu nějak řešit, jen je třeba si dávat pozor na to, abychom nezapojovaly přímé břišní svaly. Po porodu se pak bude lámat chleba.

Do práce jsem vyrazila konečně vyklidněná, jako by se předchozí noc absolutně nic nestalo. Asi jsem si vážně potřebovala pořádně pořvat a vypustit ty šílený strachy z hlavy do světa. Dojela jsem z Komína až na Českou, když jsem si uvědomila, že jsem z baráku vyběhla bez bundy, jen v tenkém svetru s 3/4 rukávem. Joooo asi mi už fakt měkne mozek a hlavně?! Jak večer kolem sedmé půjdu domů? Snad neumrznu (to by mi tak ještě scházelo), zrovna dvakrát teplo po setmění ještě nebývá. Vytáhnu z batohu krabičku s obědem, když v tu ránu zjistím, že jsem si sebou nevzala lžíci. To už je vážně vrchol! Kuskusový salát se zeleninou a tofu jsem si nakonec střihla čajovou lžičkou. To prostě chceš!

Do obchůdku přišla jedna z mých oblíbených zákaznic a když jsem vstala od stolu a šla se jí věnovat k regálu se zbožím, začaly se mi tvořit zvláštní mžitky před očima. Bylo to, jako když vám do plaveckých brýlí nateče voda a vy se přes ni snažíte koukat. Nešlo mi přes toto zaostřit po celém levém boku zorného pole a taky uprostřed levého oka. Fakt divný, hlavně když jsem musela vždycky otočit hlavou kousek na stranu, abych byla vůbec schopná přečíst odstín rtěnky či tvářenky. Paradoxně jsem se jinak cítila úplně normálně, žádná slabost, nic. Po 15 minutách tahle divnost sama ustala a my jsme ještě další hodinu pokračovaly v příjemném pokecu.

Jsem moc ráda za každou takovou milou duši, která ke mě do obchůdku přijde a rozzáří jinak obyčejný nebo i pošmourný den. Práce mi utekla jako voda a než jsem se nadála, už jsem byla doma na gauči s nohama nahoře. Projížděla jsem sociální sítě, když se z ničeho nic mžitky objevily znovu. Asi z toho ostrého světla z displeje mobilu, pomyslela jsem si, odložila telefon a šla si udělat večeři. Po chvíli to zase přešlo a já šla spát, abych byla ráno fresh na těhotenskou poradnu, tentokrát na lačno i s odběry krve.



Středa 10.4.2019

Dovleču se ráno na lačno na gynekologii, projdu klasickým pokecem s měřením tlaku, odevzdáním čůránek a vážením v sesterně a čekám, až si mě vezme na paškál doktorka. Sotva otevře dveře ordinace a zmerčí mě, vypadne z ní napůl veselé a napůl zděšené:


"Co Vy tady zase předčasně? Neříkejte mi, že nesete zase nějaké jobovky. To toho ještě nebylo málo?" "No ..." pokrčila jsem rameny a vešla do ordinace. "To mi už prostě neuvěříte!"


Poté, co jsme stihly milé intro o zážitcích z výletu v Paříži jsem jí vylíčila mou pondělní story s přimáčknutým břichem v šalině. "Ajeje, no snad to bude v pohodě. Ještě Vás to bolí?" "Už ne tolik, ale bolí," povzdechla jsem si a šla se povysklíkat, aby na mě mohla mrknout a zároveň udělat velký ultrazvuk, který byl na tuto poradnu předem plánovaný. Zpoza plenty jsem se rovnou zeptala, jak že to je s tou diastázou a dostala konečné uklidnění i od ní, že v těhotenství není co řešit a uvidí se, jak na tom svaly budou po porodu. Ufff. Jedna věc vyřešena.

Hupsnu do křesla a na monitoru koukám na to naše miminko, jak si v břichu spokojeně lebedí a nic mu neschází. "Prospívá na jedničku s hvězdičkou, i váhu má přesně takovou, jak má mít," hodnotí doktorka a já si zhluboka oddechnu. Kontroluje ještě placentu i dělohu, jestli ten náraz v šalině nezpůsobil nějaké praskliny či jinou neplechu, ale všechno je v pořádku. Hurá! Zase jsem měla štěstí v neštěstí, jak já to jenom dělám? Asi mě tam nahoře potřebuje někdo pořád zkoušet, kolik toho ještě snesu. V dobrém rozmaru se mě doktorka ptá, zda-li mám ještě nějaké další perličky k pořešení.

"Nic zásadního, jen ráno, když vstanu a protáhnu se, chytám křeče do obou noh. Pak se povětšinou během dne už křeče neobjevují, pokud teda nestojím dvě hodiny na nohách, jako tehdá ve frontě na Eiffelovku (to jsem myslela, že tam fakt vypustím duši)," lovím v paměti. "Dobrá, předepíšu Vám tedy magnezium (Magnosolv), ať se netrápíte. Něco dalšího?" Rychle se snažím vzpomenout, co všechno se událo za poslední týdny, kdy jsme se neviděly. Mžitky, ty mžitky před očima ze včera! Popisuju doktorce poruchu vidění, kterou jsem včera zažila, i když si myslím, že to ani nestojí za zmínku. Čekáte, kdy přijde konečně ta pointa s cejchem z nadpisu? Tak si držte klobouky, jdeme na to!


"No tak to pozor, tohle budeme muset prošetřit, to se mi ani trošku nelíbí, zvlášť ve Vašem případě, kdy máte v anamnéze prodělanou léčbu na Hodgkinův lymfom. V těhotenství by se Vám toto stávat určitě nemělo."


Zkouším ještě doktorce dokreslit situaci vysvětlením, že jsem v pondělí v noci prodělala extrémní stres a tak jsem třeba byla přetažená a vyčerpaná. "No to by mohlo mít vliv, ale víte jak, raději to nebudeme zanedbávat. Můj kamarád měl kdysi něco podobného, podcenil to, pak s tím byly dlouhé patálie a nakonec ..." její povídání se mi ztrácelo do ticha, jak v nějakém filmu, kdy do popředí přichází myšlenka pacienta.

V hlavě mi okamžitě běželo: Vážně? Už zase? To mi ta moje minulost nikdy nedá pokoj? To se mnou budou už nadosmrti zacházet v rukavičkách a bát se každého mého kýchnutí? A kde je ta hranice, kdy se díky tomuto zevrubnému nekonečnému pozorování ze mě nedejbože stane hypochondr? Další testy, další vyšetření, další lékaři, další ordinace, vysvětlování, kontroly. Ale fajn, pro klid v duši, zejména proto, že mám teď zodpovědnost za dva, si to další kolečko po doktorech dám.

Fasuju žádanku na vyšetření na očním se slovy, že je dost možné, že mě nakonec pošlou ještě na neurologii. Na žádance stojí hned za: gravidní, tč.31 tt navíc jako bonus můj cejch v podobě: 2013 chemoterapeutická léčba pro Hodgkinův lymfom. Začínám zvažovat, jestli do budoucna nebude rychlejší nechat si to vytetovat rovnou na čelo. Dnešní poradna je u konce, jdu si ještě do sesterny nechat vzít tu krev a mířím do města. Koupit těhotenský podpůrný pás, pořešit resty do práce, na které nebyl v tom všem zmatku čas a odkroutit si obchůdek. Ještě, že večer se mi nakonec úplně změnily plány a já skončila se ségrou a jejím milým na nejlepším club sandwichi v Die Küche nabrat další síly. Zítra mě čeká další nemocniční kolečko.






Čtvrtek 11.4.2019

Cestu do bohunické fakultní nemocnice jsem se naučila až s těhotenstvím, do té doby jsem tam byla všehovšudy jednou a to jen jako doprovod. Tentokrát už mám ale pocit, že bych tam trefila snad i poslepu a musím uznat, že značení budov, ambulancí i oddělení tam mají perfektní. Lepší, jak na letišti! Vyjela jsem do 16. patra budovy L a zamířila na evidenci oční ambulance. Podávám sestře za pultíkem žádanku a čekám, co se bude dít.

"Oni Vás posílají Z GYNEKOLOGIE na oční?" Podiví se. Tak spouštím tu svou cejch story, kterou budu v dalších dnech opakovat ještě několikrát: "Jsem momentálně těhotná a na gynekolgické prohlídce jsem se zmínila o poruše vidění, kterou jsem měla toto úterý. Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2013 podstoupila chemoterapeutickou léčbu Hodgkinova lymfomu, mě pro jistotu posílá doktorka k vám k došetření, aby se nic nezanedbalo." ... chvilka ticha a dost času na to zmerčit standardní napůl lítostivý a napůl vykulený výraz, který se jí objevil ve tváři. "My teda akutní pacienty běžně neděláme, jen ty objednané, ale zkusím Vás napsat k panu doktorovi, on se na Vás snad podívá."

Následuje klasická zpověď na základní osobní údaje k vyplnění karty a mé aktuálně nejoblíbenější: "Trvalé bydliště máte kde?" "V Havířově" ... "A jak jste se proboha ocitla v Brně???" (no jak asi, žejo :D ) "Šla jsem tady studovat a pak už tu zůstala na trvalo, jen jsem ještě nestihla změnit trvalé bydliště." "Jo ahaaaa a tady teda bydlíte kde?" "Brno-Komín" a svět je zase v pořádku. Překvapuje mě, jak se s tímto podivem stran trvalého bydliště setkávám snad na každé ambulanci, a to přitom bohunická fakultka běžně ošetřuje pacienty z celé republiky i zahraničí. Nehledě na to, že Brno je studentské město, tak asi logicky většina těch lidí nebude mít trvalé bydliště v Brně. Tak to jen taková malá vsuvka pro zajímavost.

Nejdřív mě volali do ambulance 2, kde mě nechali kouknout do jedné mašinky, která mi jakoby foukla do očí a pak do druhé, kde jsem tuším koukala na nějaký obrázek. Chvilku s tou mašinou paní vexlovala, neřekla ani půl slova a bylo hotovo. Pak se jen zeptala, jestli nosím brýle na dálku. "Když jsem si dělala v 18ti řidičák, dostala jsem brýle s minimem dioptrií na dálku v kombinaci s úpravou pro astigmatismus (to je taková moje oční vada, kdy v dálce vidím místo šmouhy spíše něco jako duchy, prostě rozdvojený objekty). Mám je nosit jen na řízení auta, ale já stejně neřídím. A pak ještě třeba na titulky do kina nebo když jsem ve škole v aule koukala z dálky na prezentace z dataprojektoru. Běžně je nenosím, ale mám je tady sebou," podávám jí obal s brýlemi, na které jsem už dobrých pět let nesáhla, ale byla jsem patřičně pyšná na to, že jsem si vůbec prozíravě vzpomněla je sebou vzít. Mrkla na ně, vrátila mi je a odporoučela mě zpět do čekárny, že si mě za chvíli zavolá doktor.

Nestihla jsem vypít ani půlku svého snídaňového smoothie, co jsem si vzala na cestu a už jsem zase mazala do ordinace, tentokrát do ambulance 4. Doktor si přečetl žádanku, podíval se na mě a zeptal se: "Oni Vás posílají Z GYNEKOLOGIE na oční?" :D Asi déjà vu, nebo co! Zopakuju svou cejch story, doktor nevěřícně kroutí hlavou a s hlasitým klepáním do dřevěného stolu jen řekne: "tak snad už teď bude všechno dobrý, to jste si toho už docela zažila." "Jo, to doufám, mám to těhotenství už docela vydřené, co?" Usměju se a zamířím na jeho gesto rukou směrem k oknu, kde už čeká sestra s dálkovým ovladačem. Zapne obrazovku s písmenky a doktor se ptá: "Vy nosíte brýle na dálku?" A tak opakuju, co jsem již přednesla v ambulanci 2. "Mám je tady sebou, chcete na ně mrknout?" Přikývne a hned dodá: "rovnou si je dejte na nos." Provedu a jdeme na čtení písmenek.

S brýlemi jsem zvládla i spodní řadu, fakt je s nima ten svět mnohem ostřejší. Doktor mi doporučil, ať je zkusím začít nosit, abych si tolik neunavovala oči neustálým přimhuřováním, když se snažím zaostřit svět bez nich. Pak rukou pokynul směrem k další mašince. Koukla jsem do ní, on chvilku něco šteloval a pak z něho konečně vypadlo, že z jeho strany jsem naprosto v pořádku. Mohlo se prý jednat o dočasné přerušení nervu klidně i někde v mozku, a nebo, jak jsem je i já dobrovolně upozornila, o reakci na předchozí stresovou situaci.

Za normálních okolností by to celé uzavřel a poslal mě v klidu domů, ALE: "když máte za sebou toho Hodgkina, pro klid v duši nás všech bych Vás ještě poslal na tu neurologii. Blbý ale je, že tam pravděpodobně strávíte celej den, pokud půjdete tady ve fakultce, bývá tam nonstop narváno. Mohl bych Vás poslat ještě na jiné pracoviště, ale nevím, jak rychle by to s Vámi pořešili. Pro jistotu zavolám ještě Vaší gynekoložce a domluvím se s ní." Čapnul sluchátko a už vytáčel.

Už už to vypadalo, že se ani nedovolá, nakonec díky veškeré jeho trpělivosti dostal přes přepojovací službu k telefonu přímo doktorku. Dohodli se, ať mi teda vypíše žádanku na neurologii u nich ve fakultce. Ještě několik dlouhých minut se sestrou vymýšleli, jak do žádanky dostatečně důrazně napsat, že to fakt spěchá a ať mě vezmou asap, abych tam nevyseděla dolík, nebo třeba neporodila. Popřáli mě i miminku hodně štěstí, navedli mě na neurologickou ambulanci a já se vydala nemocničním bludištěm na další stanoviště.


...


Neurologická ambulance. Beru lísteček pro evidenci nového pacienta, co mi vyjel z terminálu a sedám do čekárny. Rychle zmapuju počet lidí i množství ostatních ambulancí, které čekárnu sdílí a vyhodnocuju, že by to snad mohla být i rychlovka. A taky že jo. Za chvilku blikne na vyvolávacím systému moje bingo číslo, dojdu k přepážce a znova spustím cejch story obohacenou o:"... a tak mě ještě z očního pro jistotu poslali k vám."

No a jak už to v téhle mojí pohádce bývá, dostalo se mi odpovědi: "A jste objednaná? My totiž urgentní pacienty vůbec neděláme!" Vyměnily si mezi sebou samozřejmý pohled dvě sestry za přepážkou a začaly se bavit, jako bych tam asi ani nebyla. "Tak já ti nevim, co teď s ní. Tak jedině, že bychom ji poslaly na NUP, tam by to mohlo jít. Ale urgentně? No ... ale když ona je těhotná tyjo. Hele, tak já se zkusím zeptat.""Vydržte chvilku," řekla ta druhá, zatímco první odběhla někam za roh. Za vteřinu byla zpátky."Tak jo, ten NUP by prý snad šel. Takže dívejte, půjdete po značkách rentgenu směrem do budovy L (jo, z té jsem zrovna přišla), vpravo, vlevo, rovno, vpravo bla bla bla a jste tam." Aha, skvělý, ztratila jsem se v duchu hned za druhou zatáčkou."A co to ten NUP vlastně vůbec je, ať vím, jakou ambulanci vlastně hledám?" rychle se ptám. "Je to Nízkoprahový Urgentní Příjem." Paráda, aspoň vím, kam vlastně jdu, nebo spíš vlastně teda nevím, protože tenhle název jsem v životě neslyšela. Otočila jsem se na podpatku a vyrazila vstříc hledání onoho tajemného místa.

Směrovací cedule na nízkoprahový urgentní příjem najednou skončily v zatáčce, kde podél stěn sedělo na židličkách pět šest lidí a všude kolem jezdili saniťáci s lidmi na lůžcích, další bílé pláště s jinými nemocnými rovnou na sály a přes neustále se otevírající dvoje elektronické dveře až ven z budovy proudil studený nepříjemný průvan. Tak jsem asi tu, pomyslela jsem si, chvíli mapovala okolí a hledala termínál s lístečky z vyvolávacího systému pro zahájení diskuze s paní na evidenci. Nenašla jsem. Klepu tedy na okýnko, za nímž zpoza dvou velkých monitorů šlo sestře vidět jen nos a půl oka.

Dávám jí žádanku, startuju cejch story, když v tom mě přeruší: "Vydržte chvilku, já tady nejdřív vezmu ještě pána, ano?" No tak když myslíte ... ustoupím o pár kroků za diskrétní zónu, za mnou se po chvilce objevují dva saniťáci a další dva pacienti, s nimiž dohromady tvoříme slušnou frontu. Když sestra za přepážkou odbaví pána přede mnou, pouštím z logiky věci saniťáky, že asi budou mít víc naspěch, než já. "Tak to ani náhodou mladá paní, mazejte k tomu okýnku, ať už Vás tu nevidíme ani o vteřinu dýl stát, dyť jste těhotná! Běžte, běžte," popostrkují mě s milým usměvem a v dobré náladě. U okýnka znova opakuju celou cejch story, pak si ještě dáme cvičně tu o trvalém bydlišti a pak mě ten nos s půlkou oka pošle si sednout. "Za chvíli si Vás budou volat sestřičky."


...


Po půl hodince sezení v průvanu si mě konečně zavolali do sesterny a posadili na stoličku. Začala klasická zpověď - kdo mě tam poslal, co se mi stalo, jaké mám trvalé bydliště, během které mi změřili ještě tlak a na prst nasadili nějakou věcičku, o které jsem se později dozvěděla, že to byl asi teploměr. Na modrý festivalový náramek napsali mé příjmení, rok narození a nalepili mi ho na levou ruku. Rychle jsem vyhodnotila, že nemá smysl se v tuto chvíli na cokoliv ptát a za poslední věty sestřičky: "pan doktor si vás bude za chvilku volat," jsem vypochodovala ze sesterny, která vypadala jako centrální mozek lidstva, nebo přinejmenším této nemocnice.

Pozorovala jsem občasně se otevírající tlusté dvěře na čip, za kterými šlo vidět jen pár dalších, stejně tlustých plných dveří, jež velmi blízce připomínaly ty, za kterýma se dějou nejtajemnější a nejpřísněji střežené procedůry, jaké si jen dovedete představit. Pořád jsem netušila, co přesně znamená ten nízkoprahový urgentní příjem ani důvod, proč mám na ruce ten náramek. Snad si mě tu nechcou nechat, to už byste mi vážně neuvěřili!

Konečně si mě doktor zve do ordinace. Paradoxně nikde nepípá tisíc přístrojů ani nevisí milion hadiček, obyčejná ordinace. Zvláštní. Ptá se, s čím za ním přicházím a já opět a zas opakuju svou cejch story. Chápavě pokyvuje hlavou a suše prohodí: "asi tušíte, že my toho s Váma moc nezmůžem že? CT ani MR mozku Vám v těhotenství udělat nesmíme a porucha vidění, kterou popisujete mohla mít mnoho příčin, od Vámi zmiňovaného stresu, který jí předcházel, přes nedostatek některých látek v organismu, únavu, vyčerpání, až po závažnější diagnózy. Sedněte si na lehátko, podívám se na Vás," pokynul směrem do rohu a do ruky vzal to těžký neurologický kladívko.

Tohle už jsem kdysi absolvovala, takže nic novýho, jen jsem koukala na kladívko hýbající se zleva doprava, nahoru dolů. Pak mě vyzval, ať si lehnu na lehátko, poklepal mi na jedno koleno, na druhé, polechtal na jedné plosce nohy, pak na druhé. "Hotovo, za mě jste takto naprosto v pořádku, víc teď bohužel nezmůžeme, i kdybychom chtěli. Kdyby se ty mžitky opakovaly, tak zase přijďte, ale dokud nebudete po porodu, nic víc s Vámi opravdu dělat nebudeme. Pak by se v případě opakujících problémů muselo po porodu udělat CT a/nebo MR mozku. Za mě jste však aktuálně v pořádku." Sepsal zprávu, vytiskl dvě kopie, rozloučil se se mnou s přáním všeho dobrého a já konečně vylezla z nemocnice a nadechla se čerstvého jarního vzduchu. A ten náramek? Dodneška nevím, k čemu byl!

Sedla jsem do trolejbusu a vyrazila směrem domů. Zapnu data a vyskočí na mě mejl z gynekologické ambulance:


Dobrý den,
krevní obraz ukázal výraznou chudokrevnost, dop. ihned koupit Globifer forte a začněte užívat 1-0-1. Rychle upravuje krevní obraz a také nedělá v těhotenství zácpu ani průjem.


Podotýkám, že železo suplementuju v podstatě od začátku těhotenství, ale asi ho potřebuju více. Tak fajn, po cestě domů ještě mířím do lékárny a nechávám tam pětikilo za železo na tři týdny. Samozřejmě neveganský, ale přesně toto jsou ty chvíle, kdy je pro mě zdraví na prvním místě. Když nemám času nazbyt hledat adekvátní rostlinnou alternativu, se kterou bych byla spokojená. Tak ještě, že se z toho železa nepo ... .

A co dál? Příští týden si zajdu ještě na tu endokrinologii, ať to mám hezky komplet. Tam se jim taková holka s cejchem bude určitě náramně líbit. Jen škoda, že si do té doby nestihnu vyřídit změnu trvalého bydliště.

Vaše

I.❤


Komentáře