Už je to týden, co jsem se probudila a plně si uvědomila, že už nikdy neucítím její teplounké ruce v mých dlaních. Slunce už bylo dávno vysoko a já jsem se zmohla akorát tak na to dojít do kuchyně a tupě zírat z okna na ty velké vločky padající z nebe. Jako by stála vedle mě a říkala: "Ivanko, srdíčko, všechno je tak, jak má být," a já věděla, že má pravdu. Rozhlédla jsem se po bytě a zjistila, kolik věcí mi ji bude navždycky připomínat. Opět se jí podařilo vyloudit úsměv na mé smutkem unavené tváři. Měla jsi to vážně skvěle promyšlené, babi!
Myslela jsem, že vás bilancování mého uplynulého roku ušetřím, ale okolnosti si to žádají. Tak, jako pro většinu z vás, i pro mě byl loňský rok jedna velká zběsilá jízda. Založila jsem vlastní projekt, do života mi vstoupilo hned několik báječných nových lidí, naživo jsem si povykládala s profesorem Campbellem, zažila vaření na punk v "polní" kuchyni, první stánkový prodej vlastních dobrot i vlastní workshop na festivalu. Učila jsem se u těch nejlepších a sama to své nejlepší učila dál. vyzkoušela jsem si natáčení receptů, rozhovory psané i ty v rádiu. Splnili jsme se sourozenci sen nám i našim rodičům a vzali je za velkou louži na dobrodružnou výpravu - Operaci PUSA. Vydali jsme se s mým milým na 100km/24h pěší pochod a otestovali tak naše hranice. V kuchyni jsem přivítala foodprocessor a sušičku a taky dostala svůj první opravdický nůž! Splnila jsem si obrovskou spoustu snů, na které nikdy nezapomenu. A mojí babičce opět zjistili rakovinu.
I přes všechno to krásné, co jsem loni zažila tak získal rok 2016 jakousi hořkosladkou příchuť. Zatímco jsem si plnila své velké sny, s babičkou to šlo od desíti k pěti. Už jsme se skoro nevídaly, protože si nepřála, abychom si ji takhle pamatovali. Zbyly mi jen občasné telefonáty. Pokaždé, když jsem už třetí minutu vytáčela její číslo jsem si přála alespoň na chvíli slyšet její hlas, který po mém uvítání vždycky ožil. Přes všechno to trápení v něm šlo slyšet obrovskou radost i když jsme obě věděly, že bruslíme na hodně tenkém ledu. Tak jako já jsem věděla, jak ji trápilo, že jsem si se svým potenciálem nedodělala inženýrský titul na matice a místo toho šla dělat něco, s čím se ona absolutně neztotožňuje, tak i ona věděla, jak mě trápí, že si už nemáme moc co říct, aniž by se naše názory nestřetly na bitevním poli. I přes to všechno jsme si však vždycky zvládly povykládat a po každém telefonátu byl svět zase o něco hezčí.
Zvykla jsem si, že mi od ukončení studia přestala říkat, jak je na mě pyšná a že to někam dotáhnu. Bolelo to však o to víc, že právě ona pro mě byla tak velikým vzorem, že slyšet tuto větu z jejích úst pro mě bylo neskutečně důležité. Často jsem kvůli tomu plakala a hledala tak sama v sobě, jak s tím vším naložit. Bála jsem se sama sebe, že nedokážu odpustit a místo radostných vzpomínek mi zbude jen hromada vzteku a nevyřčených vět. Čas plynul a všichni jsme věděli, že její přítomnost už nebudeme počítat na roky. Neměla jsem strach, že umře, smrt k životu neodmyslitelně patří. Měla jsem strach, že jí nestihnu říct, jak moc pro mě znamená a že to tu s ní byla jedna velká parádní legrace.
A pak se to zlomilo. Na podzim jsem jí volala a čekala další klasický telefonát. Probíhal zcela standardně až na jeho zásadně odlišné ukončení. Už jsme se loučily a babička mi stihla ještě honem, než jsem zavěsila, říct, jak jsme pro ni všichni obrovsky důležití, jak nás miluje a je na nás pyšná. Jak jsme to nejlepší, co ji v životě potkalo a jak je šťastná, že byť jsme na sebe nikdy neměli tolik času, kolik bychom potřebovali, užili jsme si ho fantasticky. Rozklepaly se mi nohy, řekla jsem jí, jak moc ji máme všichni rádi, co pro mě znamená a že se těším, až se zase uvidíme. Zaklaply jsme telefony a já jsem se rozbrečela jako nikdy. Ten večer a noc nezapomenu. Plakala jsem, nemohla přestat a byla vděčná, že je se mnou můj nejmilejší, Ondra, který mi dal na celou situaci ten nejkrásnější pohled. Už ani nevím, jak jsem usnula, ale od té doby jsem věděla, že teď už jsem smířená.
Přišly Vánoce. První Vánoce, kdy babička zůstala sama doma v Olomouci, protože by cestu ani pobyt v Havířově u našich nezvládla. Bylo to zvláštní. Najednou se vytratilo kouzlo přípravy vánočního bramborového salátu, na němž mívala babička vždycky největší zásluhu. U stolu najednou chyběla jedna židle, její hlas při zpívání koled i obligátní věta při rozbalování dárků: "Jéja mýho, děcka, vy jste se zbláznili!". A tak jsme i přes babiččino odmlouvání sbalili na první svátek vánoční pár ozdobených vánočních větviček, dárečky i štědrovečerní večeři a jeli babičce udělat Vánoce. Dokázali jsme to. Byli jsme zase všichni spolu. To jsme ještě netušili, že to bylo naposledy, i když babička nahlas sama řekla, že to cítí v kostech. Mé poslední vřelé objetí bylo více než vědomé, neobyčejné. "Mám tě moc ráda, babi! Bude to dobrý." Zašeptala jsem, pořádně ji objala a pohladila ve vlasech. I když měla obrovské bolesti, bylo vidět, že jsme jí udělali velikou radost.
Jedna ze dvou věcí, které mě budou navždycky mrzet je, že jsem jí nezavolala na Nový rok. Letos poprvé. Celá rodina věděla, že babička byla vděčná za každou vteřinku, kdy mohla spát a tak jsem telefonát odložila na později. Ve víru situace kolem odevzdávání sestřiné diplomové práce jsem to však nadobro zazdila. Nový rok nabral nečekaně rychlý spád a dny ubíhaly rychlostí blesku. Na konci prvního týdne přišla první těžká rána. Ondrova maminka musela utratit jejich kocourka Matýska, kterého jsem i já obrovsky milovala a znala ho po většinu jeho krásného, téměř 13-letého života. Ondra za ní nakonec na víkend odjel beze mě, i když to pro mě bylo těžké rozhodnutí. Držela jsem nad vodou potápějící se diplomku a věřila, že to ještě ségra včas zvládne dodělat.
Naši mezitím odjeli se studenty na lyžařský výcvik a já se těšila, že za babičkou do Olomouce pojedu místo mámy a budu tak moct s ní ve středu strávit zase chvíli času. Nechtěla jsem ji však plašit dopředu a tak jsem si telefonát s touto informací šetřila na co nejbližší den ke středě. V pondělí jsem si nastěhovala ségru k sobě, abych jí mohla pomoct v tom, v čem jsem nejlepší - pravidelná, nutričně vyvážená strava a klid, to ocení každý student před deadlinem. Atmosféra se dala krájet a do ní mi na skype volala máma. Nejdříve tomu nikdo nevěřil. Jak může volat, když je mimo síť? Ještě, než jsem to zvedla, všichni jsme tušili nejhorší. Babička v pondělí odpoledne umřela. A čas se zastavil.
Překvapilo mě, jak klidná jsem byla. Žádné slzy, žádná hysterie. Hlavou se mi honila jen jedna jediná myšlenka: Nestihla jsem to. Už nikdy ji neuslyším, už nikdy si nezavoláme. Dlouho jsem byla relativně v pohodě, protože vím, že babička konečně našla svůj klid a už je jí zase dobře. Že teď je všude kolem nás, ve všem, na co se podíváme. Že se i teď, když to tu všechno píšu nad hromadou posmrkaných kapesníků, na nás kouká, kroutí hlavou a se vztyčeným prstem říká: "Dyť jsme se domluvili, že po mě smutnit nebudete, nikam daleko přece nejdu." Pod tíhou všech událostí jsme stopli veškerou práci na diplomce a začali to všechno vstřebávat. Nedokážu popsat, jak ráda jsem byla za bráchu, který okamžitě všechno zabalil, odjel za mámou a všechno jí pomohl vyřídit. Jak ráda jsem byla, že i přesto, že diplomka má roční odklad, zůstala ségra u nás a nebyly jsme na to každá sama. Jsem ráda za celou naši rodinu, za to, jak dokážeme držet pohromadě, i když se sype celý svět. A taky jsem opět zase o kus víc vděčná za život, protože není samozřejmostí.
O víkendu jsme se s babičkou rozloučili naposled. Měla krásný pohřeb, přesně podle jejich představ a určitě si tam někde pěkně mnula ruce pokaždé, když jsme si s našima přitakali, že to babička měla opravdu perfektně promyšlené. Tohle byla totiž její poslední veliká radost. "Ne abyste dlouho brečeli a smutnili, chci abyste to pořádně oslavili a skvěle se bavili!" Ubezpečovala se pokaždé, když na její vskutku oblíbené téma přišla řeč. Svůj pohřeb měla vysněný do posledního detailu a instrukce k němu nám kladla na srdce při každé návštěvě už několik let dopředu. Její chloubou byl vlastní vyzděný hrob, aby po ní nelozili broučci. Když ho před lety dodělali, vyfotila si ho na mobil a uložila na pozadí. Pak se skvěle bavila pokaždé, když na ulici někoho oslovila aby jí pomohl s čímkoliv v mobilu a nicnetušící pomocník na pozadí uviděl fotku jejího hrobu i s vytesaným jménem do kamene. Byla dokonale připravená a její černý humor by jí každý hrobník záviděl. Naše babolka, jak jsme jí říkávali, prostě byla ranařka každým coulem.
A tak pevně doufám, babi, že jestli tam někde za duhou máš internet, že si vzpomeneš na moje webovky a přečteš si tu o sobě nějaké perly. Kamarádka mi přála, abych se s tou dírou v srdci po tobě a změnou, která s tím přišla, nějak naučila žít. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a odpověděla, že tě v mém srdci budu mít navždy. Mám tě ráda, babolko!
Tvoje
I.❤
